Jako kdybychom to už četli
27.9.2016 Lidové noviny Strana 6 Kultura Josef Chuchma
Literární cena Knižního klubu, organizovaná společností Euromedia Group, existuje od roku 1995. Porota ze zaslaných rukopisů vybere práci, která se dočká publikace a autor finanční odměny. Letos se jejím laureátem stal debutant Patrik Girgle (* 1978) díky novele, či kratšímu románu Vertigo.
Nejmenované menší české město, první polovina devadesátých let, několik raně podzimních dnů a několik středoškoláků: Dušan, to je hlavní postava, také Havran, Kašpar, Pardál, Ingrid, Linda a pár dalších. Vztahy, studium, pití, čtení, konzumování (včetně drog). Naděje a perspektivy i sebedestrukce. Dušan řeší, co se sebou, co dál, zda a kde studovat, i když jeho otec, stavební podnikatel, má jasno: mermomocí tlačí syna na dráhu stavaře, aby jednou převzal firmu, která hezky vynáší; mimo jiné proto, že otec umí být velmi zadobře s novou, polistopadovou honorací ve městě. Idealismus a naivita versus pragmatismus. Jaro života. Pohádka máje.
S Girgleovým textem se ocitáme na starém známém území české debutantské prózy, která má patálie dospívání za vděčný námět, ale jen málokdy jej zužitkuje k obecnější výpovědi o generaci či o společnosti. Vertigo působí velmi prefabrikovaně. Řeči i situace Dušana & spol. upomínají na řadu debutů, které vyšly za normalizace i po ní. Jazyk Girgle používá „patřičně“ vulgární a sexuální výrazivo i popisy „adekvátně“ provlhčuje, poněvadž přece podává poučený obrázek hyperliberálních, odvázaných devadesátých let. Prefabrikovanost vystupuje i z charakteristik té doby; když tehdejší éru publicisticky zploštíme do několika přehledných obrázků, dostaneme právě to rozložení světa, které dodává Vertigu společenské pozadí. Girgleova próza působí, jako když v podstatě vzorňák mluví sprostě, protože se snaží zapadnout do čísi představy omladém chlápkovi, adeptovi mužství, který ví, jak to v životě chodilo a chodí.
Určitou plasticitu dodává řídkému vyprávění Vertiga rozšíření časové perspektivy směrem k budoucnosti: vypravěč „ví“ – a průběžně to dává najevo –, kudy se život postav bude dál ubírat; na konci textu se čtenář přehledně dozví, jak to dopadlo se všemi určujícími figurami příběhu, který ovšem víc než příběhem je skromně rozpohybovaným obrázkem skupiny vrstevníků, středoškoláků. Signál o slovesné úrovni vysílá již třetí řádek Vertiga: „I to koketní zářijové slunce flirtuje s kovově modročerným vodopádem jejích zvlněných vlasů.“ Slunce musí být „koketní“, aby mohlo „flirtovat“ – kdo by to do něj řekl… Nebo o několik stran později: „Irisin intelekt je úměrný její nadpozemské kráse. Nepřímo.“ Velmi originální. A zakrátko: „Kašparův svůdnický výraz Jana Šťastného v roli pohádkového prince zmizí pod maskou nelíčeného existenciálního děsu.“ A vzápětí: „Je viditelně starší. Něco přes 20. V jejich věku je to patrný rozdíl.“ Neříká se tomu pleonasmus čili nadbytečnost? „Rty drží sevřené, ale z očí jí stříkají slzy…“ Už jste viděli stříkající slzy? A tak dále. Student zvaný Pardál v té první půli „devadesátek“ má v knihovničce vedle Descartese, Huma, Platóna a dalších také Lipovetského; není ovšem zřejmé, že by jej četl v originále – díla tohoto francouzského filozofa a esejisty přitomunás vycházejí až od konce daného desetiletí.
Ještě dvě poznámky ke grafice svazku Vertigo. V tiráži stojí, že „obálku a grafickou úpravu navrhla Nikola Klímová“. Ale její podíl je též ilustrační, neboť vázanou publikací procházejí celostránkové fotografie či „fotogramy“ s určitým příběhem, totiž s motivem magnetofonové kazety a vytaženého pásku, jehož je na každé další takové ilustraci vymotáno víc a víc. To za prvé. Za druhé: všechny dialogy jsou ve Vertigu vysázeny kurzivou. Není k tomu zvláštní důvod, zřejmě má jít o „ozvláštnění“, které však jen ztěžuje četbu. Jistě, dá se na to rychle zvyknout, ale se sazbou netřeba čarovat, jestliže grafická hra naprosto těsně nesouvisí s obsahem nebo sama tím obsahem není.
O loňském vítězi Literární ceny Knižního klubu, románu Radovana Menšíka Vedlejší pokoje, napsal do Respektu literární vědec Petr A. Bílek, že ten příběh „působí jako povinná jízda na mistrovství ČR v krasobruslení“. Totéž lze říci o Vertigu: takhle by mohlo vypadat uspokojivé vypracování závěrečné práce na škole tvůrčího psaní, pokud by úkol zněl: přibližte život středoškolské mládeže na malém městě v prvních popřevratových letech.
Patrik Girgle: Vertigo
Euromedia Group – Knižní klub, Praha 2016, 144 stran, doporučená cena 179 korun