Otevřely se mi dveře, na něž jsem léta klepala
4. 9. 2013 Mladá fronta DNES str. 6 Kultura
Sedmnáctý ročník ceny Knižního klubu vyhrála Vladimíra Klimecká. Základ svého románu napsala před více než třiceti roky
PRAHA Čtyři generace valašských žen a celé dvacáté století otisknuté v jejich osudech. To je román Druhý život Marýny G. Jeho autorka Vladimíra Klimecká za něj včera převzala Cenu Knižního klubu, příběh právě vychází. Marýna je nemanželské dítě odložené na Valašsku v horách u starého bezdětného páru. Vyrůstá v souzvuku s tamní přírodou a zvyky, vdá se, dobývá z tvrdé země obživu, rodí děti, pohřbívá blízké, přečká rozpad Rakouska-Uherska a válku. Je první ze silných žen, po ní přijde dcera Růža, pak Josefka a Fany. „Psaní mě lákalo od dětství. První pokus o napsání příběhu Josefky jsem udělala vlastně už na gymnáziu. Dokonce jsem některé staré pasáže použila. Marýnu jsem začala psát tak před čtyřmi roky, pak vznikly Růžena a Fany,“ vysvětluje Klimecká. Z Beskyd pochází, teď žije u Kyjova. „Valašsko mám ráda. Mám ho v srdci, v kostech, mám ho v genech. Má kniha je nasáklá valašskou přírodou,“ říká. Osudy jejích žen spojují právě hory. „Vždy jsem vnímala stopy minulosti v mém kraji, stopy prožitých životů. Cítila jsem nostalgii, smutek, že vše mizí. Tak jsem se to pokusila zachytit,“ krčí rameny autorka. Jestli se už cítí jako spisovatelka? „Pokud se to počítá napsanými díly, tak asi ještě ne. Pokud mluvíme o tvořivosti a touze psát, tak spisovatelka jsem.“
Někteří z porotců soutěže knihu přirovnávali k Žítkovským bohyním Kateřiny Tučkové. Podobají se hlavně důrazem na ženské postavy a jejich odhodlání, vytrvalost a pokoru, s níž nesou svůj úděl. Klimecká také dokonale ovládá místní nářečí. „Použila jsem události ze svého života i příběhy svých příbuzných, ale přizpůsobila jsem je, doplnila a zamíchala, takže nejde o autentické postavy, které by ve skutečnosti žily a přemýšlely přesně tak, jak jsem napsala. Musela jsem si spoustu věcí domyslet,“ líčí autorka.
Fakt, že v soutěži o vydání knihy vyhrála, nejprve nedokázala přijmout: „Byl to šok. Řekli mi to po telefonu, chvíli jsem si myslela, že si ze mě někdo dělá legraci. Teď to vnímám, jako když se otevřou dveře, na které léta marně klepete.“
Cena Knižního klubu hledá nové talenty už posedmnácté, jako první vyhrál Rudolf Čechura. K nejúspěšnějším se řadí ročník 2001, v němž zvítězila Hana Androniková s románem Zvuk slunečních hodin, který pak následně získal Magnesii literu. O čtyři roky později dopadl stejně Šmausův román Děvčátko, rozdělej ohníček. Cena Knižního klubu objevila i autora historických románů Jiřího Šulce, vyhrál v roce 2007 s rukopisem knihy Dva proti Říši.