Táňa Nálepková píše romány a sní

22. 4. 2003  Boleslavský deník  str. 20   MLADOBOLESLAVSKO  JAN FIDLER 

Kdy jste začala s tvůrčím psaním?
Těžko říct s tvůrčím, ale v pubertě, kdy to se mnou strašně cloumalo, jsem se slzou v oku psala sladkobolné básničky.   

Máte je ještě schované?
Určitě někde ano, ale číst se asi nedají. Tenkrát jsem také psala a nedopsala román, jmenoval se Patnáct na druhou, to mi bylo strašných patnáct let, a jeho děj se odehrával na nějakém hradě, a bylo to určitě o lásce, já vždycky o lásce.   

Četl ho někdo?
 Ne

A kdy jste napsala něco, co jste se nestyděla zveřejnit?
To byla nejspíš diplomka. Dost jsem se na ní vyřádila a také jsem v té době a později napsala několik odborných článků o bydlení do časopisů Umění a řemesla a Domov.   Tvůrčí prózu jste začala psát kdy?
Až v době, kdy jsem se rozváděla a byla naštvaná na všechny chlapy na planetě. Vztek, smutek a zloba se ale u mě, i když nevím proč, spojují s humorem. Napsala jsem tenkrát útlý sešitek aforismů, ale tak protimužsky pojatý, až se kamarádkám protáčely panenky. Když to dneska čtu, připadá mi, že je to slabá šťávička, ale asi jsem netrefila tu správnou dobu, když mi aforismy nikde k vydání nevzali. Zkusila jsem také napsat scénář filmu o absurditě manželského života a sbírala jsem si kradmo postřehy. Teprve nedávno jsem z tohoto šuplíkového materiálu udělala vážnou knihu.   Považujete životní zklamání a smutek za předpoklad umělecké tvorby?   U mě to tak je. Přiznala jsem se jednou Alexandře Berkové, že psaní pokaždé probrečím a že se do knihy vždycky vyždímám, namelu a nasekám na nudličky. Mateřsky mne pokárala, že takhle to dělat nemůžu, že musím získat profesionální odstup, abych z psaní jednoho dne nezašla.   Už píšete s odstupem, nebo tvoříte dál pod vlivem osobních emocí?   Jinak než s emocemi to neumím. Obávám se, že s profesionálním odstupem bude text chladný, kalkulovaný. Román musí být plný vášnivých citů, pozitivních i těch druhých.   Začínajícím spisovatelkám tedy poradíte, ať se nejdříve rozvedou?   Důvod k psaní musí každá vycítit sama. Máme-li emoce, máme je ve všem a všude. Mně vlastně pomohly kamarádky, kterým jsem pořád s velkou vášní vyprávěla své příběhy, až mi jedna z nich řekla, ať už to konečně sepíši.   Čím to je, že mezi knižními novinkami přibývá čím dál více autorek než autorů?   Není se co divit, když celá staletí ženské mlčely. Pro společnost byl ženský pohled na svět jen pohledem od začouzené plotny a ženské myšlení zbytečným přepychem. Ženské přeci podle chlapů nikdy nemyslely, protože neměly ani čím. I mnohý dnešní literární kritik přistupuje k práci spisovatelky s určitým despektem, to jsem osobně zažila mnohokrát. A to, že ohrožujeme mužské intelektuální a mocenské pozice vyvolává u dnešních "kingů" nostalgii po pálení čarodějnic.   

Štve vás to hodně?
Neberu to tak, že by mě něco štvalo, spíše druhou stranu lituji. Kdo ženský svět nezná a povyšuje se nad něj, tak mu něco podstatného z života uniká. Muži, kteří takový despekt projevují, jsou v očích žen už jen srandovními chudáčky. Ženské se jich totiž už nemusejí bát, to je veliký pokrok.   Patříte k té části společnosti, která tvrdí, že by byl svět lepší, kdyby mu vládly ženy?   Jsem přesvědčená, že ano, ale zase společně s muži. Ženské mají jinou duši a citlivější srdce. Samice v přírodě fungují jinak, než konkurenční samci. Samozřejmě znám ženské, které jsou světu nebezpečné, takové, co ztratily, možná ani ne vlastní vinou, ale spíše pod tlakem doby, svoji ženskost. Určitě jsme ale jiné, pohled na svět máme naprosto odlišný. Neříkám, který je lepší a který horší, ale jsou to jiné světy. Tak to je.   Kam chodíte pro literární nápady?
Čerpám je z vlastního života a ze svého okolí. Mé psaní vždycky vychází ze skutečného prožitku. Aniž o to usiluji, několik lidí mi potvrdilo, že vyjadřuji názory, které by si netroufli říkat nahlas. Znamená to, že prožívám něco podobného, jako pár dalších ženských a je tedy potřeba o tom světu říct. Tak to říkám za ně.   

Jak dlouho trvá zrození knížky?
Většinou je to práce na rok. A není to žádná ulejvárna, ale každý den osmihodinová a silně prodělečná práce. Když někomu řeknu, kolik knížkou vydělám, tak si o mně pomyslí, že druhého podobného idiota těžko pohledat.   

Pro peníze se vám psaní nevyplatí?
V žádném případě pro peníze nepíši, protože mé knížky vycházejí v minimálních nákladech.   

Prozradíte, jak román postupně vzniká?
Počáteční myšlenku, která mi nadhodí i titul, začnu obalovat a obalovat a jak se na práci soustřeďuji, objevují se další myšlenky, které jsou vlastně jakýmisi filmovými obrazy a ty já už jenom akčním způsobem popisuji. Román tvořím jako obrovitou křížovku nebo komplikovaný obraz na velikánském plátně. Od začátku do konce je to strašně otravná a únavná dřina. Na psaní není nic pěkného, protože je to vyčerpávající činnost, často v slzách, zabírající spousty času a život při tom tak rychle utíká a šlo by ho využít nějak příjemněji. Spisovatel je tedy vždy jakýsi nerozumný posedlík.   Vracíte se k dopsanému textu?
Tisíckrát ho čtu, dokonce i nahlas. Probírám jednotlivá slovíčka i věty a text čistím. Je to daleko příjemnější činnost, protože mám dřinu za sebou a základní úkol splněný, ale ani to čistění není bez bolesti.   Oslavujete dopsání knihy podobně jako zedníci slaví dokončení střechy na domě?   Když už nemám na textu co upravovat, tak to s žádným pocitem úlevy nespojuji, protože se mi někde vzadu dere k porodu nová myšlenka a vím, že je přede mnou další práce.   Jak dlouho po dopsání textu trvá, než se kniha dostane ke čtenáři?   Je to velmi různé, někdy ji vydají do čtyř měsíců, ale například na dvě knihy čekám už třetí rok. Když psaním reaguji na aktuální současnost, je to nepříjemné. Naopak uchopení hotové knížky je velmi příjemný pocit, který by mi zkazily jen případné negativní reakce. Kdo čeká jenom dobře napsaný příběh, bývá většinou zaskočený smutným tónem. Protože ale nejsem úplná pesimistka, vyvažuji smutek humornou spodní linií a samozřejmě i nějakou nadějí v závěru. I když osobně žádnou naději necítím, tak v knize si ji vymyslím. Rozhodně nechci iniciovat to, co kniha Utrpení mladého Werthera. Pozitivní odezvy mám od ženských mého věku a podobného společenského postavení.   

Zbavujete se psaním svého smutku?
Stoprocentně ano, psaní je pro mne totiž způsob terapie. V těžkých životních chvílích působí strašně ozdravně, když ze sebe můžu zklamání dostat ven neagresivním způsobem. Úžasně si utřídím chaotické emoce, vrátím se ke kořenům problému a nahlédnu ho konstruktivně čili nenechám se zničit problémem, ale zničím problém.   

Jak jste se ze smutků dostávala, když jste nepsala?
To musím chvíli přemýšlet, co jsem, bože můj, dělala, když jsem nepsala. Vyžírala jsem se zevnitř, to je asi ten správný termín, a hodně jsem pracovala, vždycky víc, než bylo zdrávo. Jako Štír mám takové sebedestruktivní tendence, neodhadnu hranici, kdy ještě pracuji a kdy se už likviduji. A když do nějaké mé soukromé tragédie zazvonily u nás kamarádky, tak jsem jim ty příběhy, které jsem právě silně prožívala, s plamenem v očích převyprávěla. To byl docela účinný ventil.   

Pokoušela jste se své knížky ilustrovat?
Pokoušela, ale ne každému se to líbilo a navíc se tím vydání knížky prodražuje a prodlužuje. Proto své ilustrace k textu raději nepřikládám.   

Co děláte, když nepíšete?
Sním o chaloupce na venkově a na kraji lesa. Nemám na ni kapitál, a tak si jenom představuji, jak bych tam byla šťastná. Je to takový krásný blud.   V benáteckém domečku jste tedy nespokojená?
To ne, ale odmalička jsem toužila bydlet v hospodářství, věnovat se nějakému řemeslu, žít v harmonii s flórou i faunou a daleko od lidí, neboť jsem založením samotářka. Benátecký domeček byl tenkrát nejlevnější možností. Není tedy mojí konečnou stanicí a dál se honím za vidinou.   

Objevila jste místo, kam se ráda vracíte?
Strašně ráda chodím do přírody a jsem vděčná za každý kousek lesa a krásné krajiny. Loňské léto jsem byla unešená z českých vesnic v rumunském Banátu. Tak tam jedu letos zase a těším se na vůni hnoje a na kopce plné pasoucích se koní, krav, koz a ovcí.   

V tuzemsku žádné podobně kouzelné místo nemáte?
To bude až ta chaloupka, kterou hledám a sním o ní. Ráda jezdím na kole po vzdálenějším benáteckém okolí. A protože miluji lesy, jsem šťastná v okolí Jabkenic a Mšena. A docela mne štve, že o jeden les, můj z nejmilejších, bojuje mladoboleslavská automobilka, aby tam postavila zkušební polygon. To beru jako drzost hodnou pomsty bohů.   Pociťujete zklidnění a zmoudření s přibývajícími roky, co jste na světě?   Každý rok je znát. Když si představím ten těžký chaos mého mládí, už bych ho podruhé prožít nechtěla. Nikdy bych tomu nevěřila, ale čím je člověk starší, tím více je nad věcí. Ale bolest z nesplněných představ na intenzitě nic neztratila. Z nedávné přednášky o maďarském spisovateli Kertézsovi, který prošel za německé okupace Osvětimí, jsem si zapamatovala jednu jeho zajímavou myšlenku, že naděje je nástrojem zla. Dávám mu za pravdu, protože sice v jakous takous naději věřím, ovšem nenaplněné naděje mě lámou a ničí. Snad by bylo lepší žádné naděje si nedělat. To v buddhismu se říká, že nejlepší je nic nechtít. Jenže nemít naději, nemít svá lidská chtění, tak zítra pomřeme, ztratili bychom motor a smysl pozemského pachtění. V tomto smyslu jsem postupně od svého života odstřihla spoustu nepodstatných věcí. Ale to podstatné pořád strašně chci a proto se pořád strašně trápím. ... když si představím chaos těžkého mládí, už bych ho podruhé prožít nechtěla...... psaní pokaždé probrečím, do knihy vždy se vyždímám, namelu a nasekám nudličky... 

Táňa Nálepková se narodila v Praze roku 1954. Má bohatý rodokmen, neboť je neteří hrdiny SSSR, sestrou známé zpěvačky Světlany a kromě české krve v ní koluje i krev ruská a slovenská. Na Střední umělecko-průmyslové škole na Žižkově náměstí v Praze 3 absolvovala v oboru konstrukce a tvorba nábytku a interiéru. Po maturitě studovala na filosofické fakultě národopis a dějepis. Vdala se do Předměřic nad Jizerou a od roku 1986 bydlí v Benátkách nad Jizerou. Dojíždí do Brandýsa nad Labem, kde pracuje v Oblastním muzeu jako etnolog. Táňa Nálepková napsala do dnešního dne sedm knih. Doposud vyšla biografie její sestry Světlana (Na houpacím koni) a romány Scénář provinčního příběhu a Zabít draka (Hnusná kniha o lásce). Její prvotinou je povídková kniha Milovat po Česku (Tři šovinistické povídky). Další tři romány čekají v nakladatelstvích na vydání.  PhDr. Táňa Nálepková se narodila 3. listopadu 1954 v Praze, kde vystudovala střední umělecko-průmyslovou školu a na filosofické fakultě národopis a dějepis. V roce 1986 se přestěhovala do Benátek nad Jizerou, pracovala v místním muzeu, po revoluci byla za Občanské fórum kooptována do městského zastupitelstva a zvolena místopředsedkyní MěNV, provozovala soukromou galerii, učila na benátecké základní škole a mladoboleslavských gymnáziích, pracovala v mladoboleslavském Škoda Auto Muzeu, byla nezaměstnaná a také spisovatelkou na volné noze.