Poctivý, ale odtažitý příběh o útěku

1. 9. 2011  Mladá fronta DNES  str. 6  Kultura - příloha  Klára Kubíčková

Člověk si zvykne žít i v tygří tlamě, říká jedno staré čínské přísloví. Hrdinka knihy Na řece, malá holčička jménem Skořicová, vypráví o tom, jak si zvykla žít na útěku se svou matkou a svými sestrami po Nankingském masakru, krvavém prologu druhé světové války, kdy japonská armáda zaútočila na čínské obyvatele. A bylo to horší než žít v tygří tlamě, čelisti nepřátel mohly kdykoli sklapnout, pokud by jejich práci dřív neudělal hlad, nemoci a vyčerpání. Přesto ty ženy jdou se svými uzlíčky vstříc naději a snad i vzdálené svobodě.
Je to strastiplná cesta. A trochu strastiplné čtení. Manželé Hejzlarovi nabízejí detailní, ale příliš odtažitý popis. Skořicová popisuje masakr i strach na útěku pomocí květnatých vět a zdrobnělin, navíc se uchyluje k obrazovým klišé, která nejsou schopná vyvolat konkrétní představu o povahách postav ani situací. Děti mají buclaté tvářičky, i když na ně míří japonské zbraně, ne vyděšené tváře, matka je pořád maminkou, jako by válka byla vzdálenou kulisou a ne přítomným děsem, který všechno změní. Oheň v knize „mlsně olizuje“ loďku, na které vyhnanci plují, a čtenář se nutně musí cítit trochu podvedený, že autoři nevymysleli důvěryhodnější přirovnání a uchýlili se k tomu nejjednoduššímu klišé. Když se začne „sečchuanské léto otevírat do nebeské pece a z její výhně nám na hlavy padají mrákoty“, má naopak čtenář dojem, že tenhle rozbujelý příměr by nevymyslela ani ta nejchytřejší malá vypravěčka. Přes všechny výhrady je to však poctivý příběh o událostech, které většině českých čtenářů připadají vzdálené a neskutečné. Přitom je to součást historie, stejně jako třeba masakr v Katyni nebo vyhnání sudetských Němců. I za těmito učebnicovými pojmy, stejně jako za nankingským masakrem, jsou desítky a stovky skutečných lidských tragédií a osudů.

Recenze: kniha 60 %