Na Řece

1. 9. 2011  Literární noviny  str. 17  Čtení  Taj­ťün Hejzlarová, Josef Hejzlar
 

První scéna románu čínsko–české autorské (a manželské) dvojice připomíná tzv. nankingský masakr: Japonská armáda na přelomu let 1937 a 1938 obsadila část Číny a v této oblasti během několika měsíců zavraždila na 300 tisíc lidí… Hrdinkou a vypravěčkou je tehdy pětiletá dívka Skořicová, jedna z dcer z bohaté rodiny Li. Román je z valné části popisem útěku před japonskou armádou do náhradních bytů či domů… Otec odešel s konkubínou, protože žena mu nedala dědice. Chytrá a statečná matka se s dcerami probíjí částečně okupovanou Čínou po Dlouhé řece na vzdálený západ a musí přitom čelit nesčetným hrozbám ze strany přírody i lidí. Výjimečná a magická románová kronika se odehrává na pozadí u nás málo známých historických událostí, a zároveň na zlomu dvou epoch: na jedné straně stojí tisíciletá tradice, na druhé straně vliv „moderní doby“ – mladé ženy už nerespektují své otce či starší, berou život do vlastních rukou. A někde poblíž, nepozorovaně zuří válka – a dává o sobě krutě vědět. Knihu vydává Knižní klub, který jí přiřkl prvenství v šestnáctém ročníku své Literární ceny.
***
Bomby padaly hned vedle, ještě na jižní straně města, třísky létaly až k nám. Pak nálet skončil, slyšela jsem jen praskot ohně a křik lidí. Neuběhla ani minuta a balónky na poplašném návěstí šly dolů. Zase jsme to všichni kolem Uličky řeky Kan přežili. Bylo pozdní nedělní odpoledne a já jsem se chystala do školy. Bylo to dost daleko, dobrých třicet mil. Totiž, kvůli ustavičnému bombardování naši střední školu strčili k mnichům do starého kláštera v Jižních horách. Mnichům to vadilo, nám ne.
Bylo tam krásně. Kam jste až dohlédli, bambusové lesy, které se ve větru neustále vlnily a leskly jako kožich sečchuanské kočky. Z jeřabatého kožichu plného cárů mlh a par se hned zblízka hned z dálky ozýval křik opic a kvílení dravých ptáků. Před večerem si teď na podzim i cikády maličko zavřeštěly. Jaké tajemství se v té rozlehlosti asi skrývalo! Rovněž staré borovice a cypřiše místy osaměle postávaly, ale ty se nevlnily, jenom šuměly a někdy také skučely, když vítr pořádně zadul.
Maminka mi svázala raneček s čistým prádlem a dózičkou nakládané zeleniny. Přidala k ní pět suchých placek, měly by stačit na celý týden k dojedení. Internátní večeře za moc nestály; trochu zeleniny si zavinu do placky, aspoň zažene hlad.
„Dávej pozor na cestu! Nezůstávej sama, ať se mi někde nezatouláš! Drž se houfu, Skořicová!“
Maminčin hlas jsem slyšela už z dálky. Věděla jsem, že mi bude znít v uších celý týden, ale teď jsem letěla dolů k přístavu. Poskakovala jsem po strmých schodech jako gumový míček a moje plátěnky o vyhlazený kámen hlasitě pleskaly, takže ostatní chodci mi včas uhýbali z cesty. Lodní můstek jsem přeběhla jako myška, ale viděli mne.
„Kde máš lístek?“ „Je mi devět, ještě neplatím!“ „Samozřejmě, loni ti bylo devět, letos ti je devět a za rok ti bude zase devět, holka, ty vůbec nerosteš!“ Byla jsem malá a hubená, mávli rukou.
Když jsme přepluli Dlouhou řeku, z jižních svahů města se ještě kouřilo. Čchung­čching byl z části ze dřeva a dřevo také chvíli hoří. Už jsem na to nemyslela. Pořád je to stejné, zvykáme si, bombardéry přiletí a zase odletí…
Nejvíc jsem se těšila na čisté prameny. Prýštily ze skal Jižních hor, třpytily se jako roztavené stříbro a jejich kapičky chytaly duhu. Vodu měly lahodnou, každý se mohl napít, kolik chtěl. My, spolužáci, jsme se setkávali u Pramene jedné misky, pili, co hrdlo ráčilo, umy­ li jsme se tou křišťálovou vodou, postříkali, zasmáli a hnali se v houfu zas dál do hloubi hor. Život byl krásný.
Spěchali jsme, večer se blížil, o šesté zazní klášterní zvon a vrata se zavřou. Cesta byla příkrá, samé schody z kamene, nahoru, dolů a zas nahoru. Navíc nás zdržovaly radosti chudých – na stráních jsme míjeli meruňky, slivoně, broskvoně, mandarinky, moruše. Tedy žádné sady to nebyly, rostly divoce ti osamělci, ale vždycky na nich něco dozrávalo, to podle sezóny. A protože byl slunečný podzim, bylo toho až dost. Copak to šlo proběhnout jen tak netečně kolem? Pohrdnout nabízeným bohatstvím, urazit a zneuctít ty svaté stromy, které své větve milostivě sklánějí k vašim rukám a vůně svých plodů vám ženou přímo do nosu?
Konečně jsme v dálce zahlédli naši horu, Horu pravé stopy. Byla pokryta bambusovým houštím, jen na jednom místě se nad ním zvedal borový háj, doprovázený několika cypřiši. A právě pod nimi se schovával Klášter pravé stopy; ten na oplátku ukrýval, byť nechtěně, naši Střední školu národní obnovy. Dali jí jméno opravdu natruc všem Pravým stopám!
Den se rozběhl s prvními jiskrami červánků, počkal si na slunce a pak skrze mlhy a páry spěl k šedivým chvilkám ve školních lavicích. Jeden předmět horší druhého, vlekly se za sebou jako čtyřdenní koťata za kočkou. Zdálo se mi, že snad sedím na polštáři s jehlami. Ještě že jsem se mohla těšit na hudbu a zpívání, a také na literaturu, a na kaligrafii a historii, rovněž angličtinu jsem měla ráda. Zvláštní bylo, že právě tyhle předměty vyučovali nejlepší učitelé, co jsem kdy poznala. Doopravdy nejlepší! A dobrý učitel, to je poklad pro celý život.
Učitelku hudby, slečnu Čchenovou, jsem měla nejraději. Byla krásná a veskrze moderní, měla krátký šanghajský účes, chodila zpříma a nosila světle modré čchi­pao v odvážném střihu, ledacos pěkného odhalovalo. S námi, svými žáky a žákyněmi, hovořila jako se sobě rovnými – tak to bylo u nás v Číně za posledních pět tisíc let nejspíš poprvé!
Já, Skořicová, jsem její hodiny prožívala jako ve snu – vyučovalo se hudbě i poezii. V poslední době jsme zpívali básně Li Poovy a Tu Fuovy; ty válečné, někdo z dnešních zhudebnil a přidával k nim své vlastní verše o protijaponské válce. Museli jsme přece být uvědomělí. Taky že jsme byli! Ale jednoho dne se znenadání všechno změnilo. Změnila to paní učitelka: „Už jsme si toho našeho užili dost, a není na světě jenom válka! Příště se podíváme někam jinam, zkrátka otevřeme Pokračování na str. 18 Pokračování ze str. 17 dveře na Západ. Uměl by někdo z vás zazpívat nějakou anglickou píseň? Slyšeli jste někdy západní hudbu?“
Ticho, nikdo neuměl, nikdo neslyšel. „Tak dobře, příští týden začneme se západní hudbou, ale kdo by chtěl už předem něco slyšet, zvu ho na sobotní podvečer ke mně na terasu, pustím vám z gramofonu něco, co se vám bude určitě líbit, a možná si i zazpíváte.“
Nic horšího mne potkat nemohlo: volit mezi dvěma blahy. Buď se vrátit na neděli domů, ke kamenným schodům a sledovat, co se děje pod střechou čajovny, nebo zůstat s učitelkou Čchenovou a slyšet, co jsem ještě nikdy neslyšela. Buď mezi své nejbližší a ke svým zakázaným knihám, nebo se setkat s neznámým a tajemným, jež přivanulo odněkud ze Západu.
Starost a potřeba něhy mne hnaly přes kopce, neukojitelná zvědavost mne chtěla přikovat ke Klášteru pravé stopy. Ještě den se budu trápit nad křivdou osudu, ale pak se musím rozhodnout.
Hlasy a zvuky Hory pravé stopy mi od té chvíle připadaly cizí, nesrozumitelné. Šum větrů ve větvích i hlasité výklady učitelů mi splývaly s litanickým, proudem modliteb našich domácích pánů. Mnišský sbor celé hodiny držel své hlasy v jedné hluboké tónině, pevné i chvějivé zároveň, jakoby chtěl uspat celý klášter, celou Horu pravé stopy, ba celý S'­čchuan. Jen tvrdé duté údery paličky do „dřevěné ryby“ čeřily hladinu temného mručení a odměřovaly nekonečně se vlekoucí čas, ale i ty posléze splynuly s hukotem mnišských hlasů. Óm mani padme húm.
Ó klenote v lotosu… Jak to zpěvavé čtení bylo podmanivé, jak ráda bych se rozplynula v parách nad bambusovým mořem a docela ztratila světu! Leč stačil okamžik: nad nedalekým pásmem vršků přeletěla letka japonských letadel mířících na mé Horské město. Její hřmění na chvíli přehlušilo jednotvárný hukot modliteb, a kouzlo bylo pryč. Všechny kánony světa i vyholené hlavy mnichů, nehybné a utkvělé do záhadného prázdna, kouře a vůně santálových kadidel, převalující se v šeru svatyně jako těla kuřáků v opiovém doupěti, to všechno mi vlastně nic neříkalo.
Výbuchy bomb jsem neslyšela, jen vzdálené zahřmění, jen to, co pásma hor propustila k nám a nakonec i to splynulo s temným proudem modliteb. A proud se valil den za dnem k omrzelému návyku – na co jsme si to zvykali, na stejnost a opakování, na beznaděj! Ale my všichni, žáci i učitelé, alespoň někteří z nás, jsme toužili po něčem jiném, zatím neznámém, chtěli jsme objevit nový svět. Kde by mohl být? Snad v dálce za západním obzorem, který nám uzavíral zubořez nebetyčných vrcholků pokrytých sněhem a ledem?
Má nejmilejší spolužačka, Malá Li, bydlela s rodiči u jižních schodů, kousek od nás – to se mi teď hodilo. Vzkázala jsem po ní mamince, že tuto sobotu zůstávám ve škole, že jsem v pořádku, asi nedělá o mne starost. Možná se zeptá i otec, ale ten má svou konkubínu a své obchody, starostí až až… Byla jsem klidná, svědomí mne netížilo.
Blížil se zaslíbený podvečer, a tak jsem se pomalu šourala k západní terase.
Přiléhající klášterní budovy obývali naši učitelé, slečna Čchenová měla takový malý kumbálek s okénkem na terasu. Chodil tam za ní mladý učitel čínštiny pan Sü, to se už dávno vědělo, v klášteře se nic neutají. Pan učitel se nám líbil, takový krásný a veselý muž, hrozně vzdělaný, pocházel z východu, podle dialektu nejspíš z Če­ťiangu.
Posluchačstvo se pomalu scházelo. Bylo nás asi deset, posedávali jsme na okraji slunné terasy, klátili nohama a pozorovali rodící se červánky nad hřebeny hor. Konečně přišla slečna Čchenová, za ní pan učitel Sü nesl gramofon s velkou troubou. Také paní učitelka něco nesla, no ovšem, gramofonové desky, co jiného! Pan učitel energicky zatočil několikrát klikou a na kotouč gramofonu dosedla první deska – černě se leskla a její blýskavé paprsky odhalovaly bezpočet kruhů vyrytých drážek. Ještě se netočila.
„Hudbu, kterou uslyšíte, zná celý svět. Je to symfonie a jmenuje se Z nového světa. Zapamatujte si jméno skladatele: Te­vo­sia­kche. Nový svět tu znamená Ameriku, ale nejen tuto zemi, ostatně to poznáte z hudby samotné. Nejdřív si ji pustíme a pak si o ní budeme povídat.“ Učitel Sü pootočil troubu více k hloučku mladých posluchačů a chopil se přenosky. Ještě než ji přiložil, všimla jsem si, že tu nejsme sami. Za rohy klášterních budov, ba i za liánami vistárie na nedaleké pergole, vykukovaly holé lebky mnichů, jež vydávaly v pozdním slunci slabý lesk.
V jejich tvářích se zračilo trochu zvědavosti, ale také stín posměchu a nevyslovená výčitka – my jsme tu doma a všechno ostatní je cizota!
„Podle všeho ten skladatel je Američan, že?,“ obrátil se někdo z našeho houfu ke slečně Čchenové. „Patrně ano, bude to Američan, i když jeho jméno nezní tak docela anglicky,“ nejistě odpovídala paní učitelka, ale to už pan učitel Sü opatrně spustil přenosku na otáčející se kotouč. Jehla trošku zaskřípala, pak se ztišila. Do slabého šumu zazněly první tóny hudby.
Nebudu popisovat, jak jsem se zaposlouchala do proudu neznámých a neobvyklých tónů, a co se potom dělo s mojí dušičkou, jak jsem se třásla, jak prudce jsem dýchala – už vlastně ani nevím jak. Jen si pamatuji, že když pan učitel obracel desku, hluboce jsem vydechla, až se po mně všichni otáčeli.
Novosvětskou jsem slyšela ještě mnohokrát, ale vždycky to bylo se mnou jinak, něco se ve mně dělo, ale co, to dodnes pořádně nevím. Neříkám, že tehdy poprvé jsem všechno hned pochopila a zažila. Byla to dlouhá skladba, ale přišla místa, která mi zvedala ruce, a kdybych se nestyděla, zvedla bych je doopravdy a vznesla se celá spolu s nimi vzhůru nad naši Horu pravé stopy.
Nádherné okamžiky byly stále hojnější, už jsem opravdu stála, pak přišla něžná píseň, a to se mi zdálo, že ji zpívám, ale ústa jsem měla pevně semknuta a dívala se, jak řídkými korunami borovic poklidně plují poslední obláčky večerního nebe. Jak je nám nebe v takové chvíli blízko!
Později jsme k largu, jež se pro nás stala píseň písní, přidali slova o lítosti nad zmarněním našich mladých let a zpívali jsme jej na klášterních terasách pro veškeré tvorstvo S'­čchuanu. Naše zvučné hlasy nesly jeho zázračnou melodii přes hřbety hor, až zaplavila všechna údolí v podnebesí.
Nešlo nám o ta slova. Jaképak zmarnění ve dvanácti! Byli jsme jen trochu sentimentální, jak ostatně bývají mladí Číňané, ale ta hudba! Ta hudba do nás pronikala jako hořkosladký lék do nemocného těla. Vznesla se s námi nad bambusové moře, nad bezedné hladiny mnišských modliteb a nad veškeré všednosti. A co bylo zvlášť neobvyklé, spojovala nás všechny navzájem! Náhle jsme zjistili, že se držíme za ruce, kluci i holky. To se dřív nesmělo, kdepak! A co více, poznali jsme, že nás hudba neznámého skladatele přenáší za obzor a spojuje s ostatním světem, že už nejsme sami v našem neštěstí a že naše sečchuanská provincie už není obklíčena japonskými armádami… Jak nám bylo dobře! Nový svět se před námi otevíral dokořán.
První večer s Novosvětskou pomalu končil. Učitel Sü odsunul přenosku a stařičký gramofon odpočíval. Poslední růžové mráčky spolu s hudbou někam odplynuly a na večerním nebi se objevily první velké hvězdy. Já vím, takhle se zakončují kapitoly ve sladkobolných románech, tedy těmi oblaky a hvězdami, ale takhle to tenkrát bylo doopravdy. Pamatuji se na každou minutu, na každou vteřinu! Jenomže potemnělé nebe a všechno pod ním ten večer už bylo jiné, proměněné jednou provždy.
Už jen jakoby ve snu nebo z nekonečné dálky jsem ještě slyšela hlas slečny Čchenové, která vyprávěla o černošských a indiánských písních, o stesku a naději, o velkém městě New Yorku a státu Iowa, ale mne ani nenapadlo něco rozebírat a vysvětlovat. Měla jsem dojem, že se kolem nás přehnal bystrý a svěží proud, čistý a jiskřící všemi barvami, zvučící povzbuzením i útěchou, a cítila jsem v sobě sílu, obrovskou, dosud neznámou sílu, která mne najisto už nikdy neopustí. Všechno už teď bude jiné.
Rozcházeli jsme se potichu. Šeptem jsem si opakovala čtyři slabiky, jako bych mumlala slova mantry: Tewo­siakche, Te­wo­sia­kche… Zvláštní jméno! Jak asi zní v jeho rodném jazyce?
*** Na vrcholu radosti přichvátá žalost – proč jen pořád platí to staré, příslovečné! Ani jsme nedospali rána a v klášteře se zvedl křik rychlých poslů: „Horské město hoří! Zkáza! Hromadný nálet! Zhouba! Zmar!“ Kdo to mohl tušit, že noční hřmění nebyla bouřka, ale tisíc japonských bomb! Zvedli jsme se jako na povel a hnali jsme se v divokém houfu přes hory a doly k Řece. Tam jsme spatřili naše Horské město zahalené v mračnech dýmu a pokryté troskami. Na protějším břehu jsme rozeznávali ležící postavičky, jako by je někdo poskládal po celé délce veletoku. Nehýbaly se. Lodě přívozu nebylo nikde vidět, jen dole po proudu jsme zahlédli, jak z hladiny vyčnívá vršek nějakého stožáru. Mohli jsme jen stát, dívat se a plakat. Kde jsi byla Bohyně milosrdenství!
Má rodina ten strašný nálet v předposlední rok války přežila, také Čajovna rodiny Jao zůstala celá, snad jen pokrytá prachem a třískami. Mamince přibyly šedivé vlasy, to jsem si hned všimla, ale nic mi nevyčítala. Nebyla proti, abych občas přes neděli zůstala v klášteře. Na ten bombardéry nic neshazovaly. Já sama jsem se utěšovala starými básníky, mnohé verše jsem uměla nazpaměť a snadno jsem si vybírala ty, jež se hodily k těžkým chvilkám. Stepní vítr nespálí všechno dočista – jarní vítr zaduje a tráva znovu vzklíčí, to byl Po Ťü­i. A nebo můj nejmilovanější Li Po: Fénix uletěl, terasa osiřela, jen proud Řeky plyne dál.
Dlouhá řeka se kolem Horského města dál netečně valila na východ. Potopené lodě vyzvedli, ale naše klášterní terasa neosiřela, kdepak! Sobotní podvečery na terase před kumbálkem slečny Čchenové pokračovaly, posluchačů přibylo. Bylo tomu vlastně tak, že Novosvětská otevřela dveře Chopinovým klavírním koncertům, Beethovenovým symfoniím, Mozartovým operám a dalším a dalším pokladům západní hudby, jež neúnavně vydával napospas našim uším a srdcím starý gramofon. Neúnavně jej natáčel pan učitel Sü. Někdy pootočil velkou troubu směrem k pergole, tušil tam ukryté mnichy, liány se nepatrně vlnily. Určitě tam byli.
Stepní vítr nespálí všechno, ale lidská zloba a předsudky zkazí kdeco. Někomu se nelíbila bystrá a krásná slečna Čchenová, nelíbily se mu její obnažené paže a už vůbec ne její volná láska s bystrým a krásným učitelem Sü. Už pár tisíc let na to máme nějaká pravidla a oni takhle. Nejvíc ze všeho se mu asi nelíbily všechny ty sonety, koncerty, symfonie, předehry, ta nokturna, všechno to západnické bouření citů, podezřelé vzlety, prý tužby svobodného ducha. Oba učitelé – jejich lásky a jejich muzicírování, to jsou špatné příklady pro naši vlasteneckou mládež – oba musí zmizet, a také jednoho dne zmizeli.
Nikdy jsme se nedozvěděli, kam je vyhnali. Jako kdyby se do země propadli, jako když hodí dva kaménky do moře. Však víte, mořem je u nás miliarda lidí a nekonečný lán země, tisíce mil do všech stran. Jak by někdo chtěl vymazat podezřelé tužby z našich dětských hlav. Kdepak. Naše city se už vzbouřily, naše vzlety už nikdo nezastaví, písně svobodných duchů nadále zvučely v našich srdcích a nade vším zněly jásavé a něžné tóny Novosvětské, zjevení našich mladých životů.

© Euromedia Group – Knižní klub © Taj­ťün Hejzlarová Josef Hejzlar