David Jan Novotný Sidra Noach

6. 9. 2010  Literární noviny  str. 16  Čtení 
   
Za tisícileté povodně v srpnu 2002 nachází deset židovských mužů, evakuovaných ze Starého Města pražského, útočiště v jednom vinohradském penzionu. Jsou různého věku, od patnácti do osmdesáti let, z různých prostředí, s různými životními zkušenostmi. Jejich osudy se postupně odhalují prostřednictvím historek, jež si v dlouhých chvílích vyprávějí, nebo vzpomínek, které se jim v této mimořádné situaci vynořují. Román Davida Jana Novotného se stal vítězným textem letošního, 15. ročníku Literární ceny Knižního klubu. A Knižní klub jej právě v těchto dnech distribuuje do knihkupectví.
A vi Kolmanovi bylo šestasedmdesát. Podle někoho to bylo hodně, podle jiného málo. Podle někoho to nemělo být vůbec. Jemu samotnému to připadalo tak akorát. Ani moc, ani málo. Tenkrát zjara jako každý den, když se probudil a zjistil, že je stále naživu, se posadil na posteli a uchechtl se. S jistou zlomyslností, s jistou hořkostí.
„Jojo, už šedesát let jsem tu neměl být. Kde jste vy, kde jsem já?“ řekl polohlasně, zdvihl oči ke stropu a vzdychl. „A kde jsou ostatní?“
Spustil bosé nohy na zem a po paměti šátral po trepkách, zhluboka se nadechl, napočítal do tří a poté rázně vstal. V levém kyčli to zapraskalo a v kříži křuplo.
„Tsss, tsss, tsss,“ okřikl své tělo a zamířil do koupelny.
Když se umyl, šel zpátky do pokoje. Sáhl na noční stolek pro kipu, nasadil si ji na hlavu, obrátil se zády k otevřenému oknu a se zavřenýma očima odříkal ranní š’ma. Poté se otočil a zadíval se na hřbitov. Havrani po zimě odtáhli zpátky na sever a turisté ještě nepřitáhli. Bylo na ně příliš brzy, ještě nevylezli z děr, vyspávali a byl od nich pokoj. Jen pár holubů pochodovalo po hřebeni střechy Pinkasovy synagogy, jako by obhlíželi terén a chtěli se ujistit, že jsou ti černí křiklouni opravdu pryč. A kosové vesele prozpěvovali. Zapískal jim na dobré ráno pár trylků. Takhle po ránu to měl rád. Nikde nikdo, ticho a klid. Klid, který na hřbitově má být. Brzy ráno a o šabatu tam nebyla ani noha. Vůbec by se nezlobil, kdyby po celý zbytek jeho života bylo jen pěkné brzké ráno a šabat. Jenže, napadlo ho, to by pak nebyla odpoledne. Nebyla by kavárna a přátelé. A páteční večery. A svátky. Nu co, turista je také lidská bytost, koneckonců je mezi nimi dost našinců, každý chce vidět Maharalův náhrobek a celou tu starobylou nádheru, člověk nemůže pořád nadávat, má se spokojit s tím, co má. Dajejnu, jak se zpívá o pesachovém sederu. Kdyby se chovali na hřbitově slušně, nepřežvykovali jako krávy, neplivali na zem, nám by to stačilo. Dajejnu. Jako nám stačilo, že jsme se po dvaceti letech mohli vrátit do Prahy.
Znovu se obrátil zády k oknu a rychle odříkal šmone esre. Teprve poté se oblékl a šel si udělat snídani. „To kafe, co si děláte, pane Kolmane, vám urve srdce,“ řekla jednou Edita Fuchsová, která mu chodila od té doby, co ovdověl, jednou týdně poklízet. „Tohle že mi urve srdce?“ pohodil tehdy hlavou a pohnul lžičkou, která v té kávě doslova stála. „Děvenko, víš ty, kolik má moje srdce jizev? Víš ty, kolikrát bylo na puknutí? Víš ty, kolik toho vydrželo?“
„Nojo, ale tohle vaše kafe je pěkná síla,“ trvala na svém Edita, která do děvenky měla pěkně daleko. Táhlo jí na čtyřicítku, ale pro Avi Kolmana byla pořád tím malým děvčátkem, které si kdysi hrávalo s jeho syny.
„Mám si snad podle tebe vařit nějakou culifindu?“ ohrnul pysk a lžičkou jako ukazovátkem kroužil nad hrnkem. „Kafe má být černé jak rakev, hořké jak život a silné jak malström. To vždycky tvrdil Dán Holger...“
„Měl byste si to ujasnit, pane Kolmane. Posledně jste povídal, že to říkala hostinská z Hospody u Mořský panny v… jak se jmenuje to městečko nad Labem, kam jezdíváte za Benjaminem Eliášem?“
„Jak by se asi mělo jmenovat, když je to Městečko nad Labem?“ trhl Avi Kolman rameny a dotčeně se na Editu podíval. „A co bych si měl ujasňovat?“
„Odkud tu průpovídku se silným kafem vlastně máte.“ „Odkud bych ji měl mít? Od Dána Holgera.“ „A odkud ji má ta hostinská?“ „Odkud by ji měla mít? Asi od nějakého lodníka, vím já? Historky a průpovídky kolujou světem jako krev v žilách.“
„Jo, a jako černý silný kafe, z kterýho se ta krev splaší...“ vzdychla Edita.
„Tsss, tsss, tsss,“ odpověděl Avi Kolman.
Seděl nad svou kávou a vzpomínal. S Dánem Holgerem se naposledy viděl, když putovali v únoru v pětačtyřicátém z Osvětimi na východ, kde už nebyla válka. Kdepak je asi teď? říkal si. Po válce se vrátil do Dánska a pak odjel do Ameriky. S tím kafem černým jak rakev lezl všem v lágru na nervy. S kafem hořkým jak život jakbysmet. O kafi silném jak malström nemluvě, protože to, co se událo, byl jeden veliký malström. Všechny vtáhl a nikoho nepustil... skoro nikoho. A o kafi si všichni mohli nechat jen zdát.
„Nejdůležitější je drapnout prázdný sud nebo nějaký trám, chytnout se pěkně fest a nepustit. Když je po všem, tak ta odstředivá síla vytáhne člověka na hladinu,“ vyprávěl Dán Holger o tom nebezpečném vodním víru, když suchozemci chtěli vědět, co to ten malström vlastně je.
Dán Holger byl kapitánem rybářské lodi a chytli ho, když převážel ve třiačtyřicátém židovské uprchlíky do Švédska. „Mitgefangen, mitgehangen,“ řekl mu německý oficír. „Když jsi je vezl, tak se teď povezeš s nima.“
A bylo. Malström ho vtáhl, i když nebyl Žid. Věděl ale, jak se v tom šíleném víru chovat, proto přežil. Jenže těch prázdných sudů, kterých by se jeden mohl chytit, bylo nějak málo, vzdychl Avi Kolman. Tehdy si myslel, že by určitě bylo lepší být v rukou přírodních živlů než v rukou německých nacionálních socialistů. A později internacionálních. Přírodní živly se nemstí, když se jednomu podaří přežít. Nezasednou si na vás. Prostě jen jsou. Přiženou se, odtáhnou.
„Jojo, už šedesát let,“ řekl zase polohlasně. Tak jako každý den. Jako posledních osmapadesát let. Říkal to vždycky, když procitl a zjistil, že stále ještě žije. Když spolu putovali vypleněnou krajinou na východ, Dán Holger, který byl stejně starý jako jeho otec, si každé ráno ťukal na čelo.
„Poslouchej, Avi, co to máš za pitomej zvyk? Už dvě stě padesát dní jsem tu neměl být, už dvě stě padesát jedna dní jsem tu neměl být...“
„Mám snad podle tebe nadávat, že jsem to přežil? Mám snad spílat Hospodinu, že jsem svobodný?“
„To by nemělo smysl, spílaly mu statisíce a nebylo to nic platný,“ opáčil Dán Holger, zarytý ateista. „Kdepak je tvoje rodina? Kdepak jsou všichni tví příbuzní?“„Tsss, tsss, tsss,“ odsekl Avi Kolman, který na takovéhle otázky nemínil odpovídat.
Přežil, to bylo hlavní. Musel přeci existovat nějaký důvod, proč z toho všeho vyvázl živý. V té chvíli netušil, že bude muset přestat s počítáním dní a začít počítat měsíce. A potom roky. Hodně roků. Někdy měl pocit, že ho tenkrát to počítání zachránilo. Každý další den navíc mu dával pocit síly. Už jako desetiletému klukovi mu říkali, že je Glückmensch, ale tehdy to bral jen jako takovou pochvalu dospělých. Že na tom bude něco pravdy, si uvědomil až na rampě. Links, rechts, links, links, rechts, links... Jako v tom dětském rozpočítávadle se slunéčkem sedmitečným. Kam poletíš? Do nebíčka, do peklíčka? Když byl malý, jeho katoličtí spolužáci na peklo věřili, katecheta od Svatého Ducha jim peklem vyhrožoval a on se tomu smál. Ve dvanácti letech netušil, že sám jednou to peklo uvidí pěkně zblízka.

***

„Výborně napsaná románová kronika z prostředí pražské židovské rodiny a jejích přátel začíná o povodních roku 2002 - metafora potopy světa. Židovská obec evakuuje staré pány, kteří se vrátili dožít do Prahy. Jejich osudy se setkávají s příběhy Pražanů, kteří se ke svému částečnému židovství hlásí někdy krátce, jindy odjakživa… Odsud se mozaikovitě rozbíháme k příběhům řady postav, vracíme se do minulosti… V pozadí jsou hrůzy dvacátého století, ale všechno je prodchnuto židovským humorem, skepsí, odstupem… někteří staří pánové jsou navrátilci z Ameriky, jiní se z lágru vrátili domů a v tajnosti udržovali v rodině židovskou tradici. Ale co je to židovství? Náboženství, společná minulost, něco jiného? Někdo byl v koncentráku, někdo popraven jako sionista… je snad židovství jen permanentní tragédie? A není zbytečné se pořád ohlížet zpátky a tím se v tom utvrzovat? Tahle stará otázka se vznáší nad knihou, která je v našem prostředí originální, prokomponovaná, a navíc čtenářsky vděčná.“ Členka poroty Literární ceny Knižního klubu Tereza Brdečková o románu Davida Jana Novotného.

David Jan Novotný 2010 Euromedia Group - Knižní klub 2010