Vždyť to 20. století uteklo jako voda

10. 9. 2010  Hospodářské noviny  str. 11  Ondřej Horák

David Jan Novotný napsal román o pražské židovské komunitě, za nějž byl oceněn Literární cenou Knižního klubu.

Zavedení prozaici se do anonymně obesílané Literární ceny Knižního klubu navzdory odměně sto tisíc korun nehrnou. I proto cena působí spíše jako vyhledávač autorů nových. V 15. ročníku ale nyní zvítězil David Jan Novotný (1947), jenž už má za sebou bohatou minulost. Letošním objevem nicméně je jeho rozsáhlý román Sidra Noach. A je to literární událost srovnatelná s – také Literární cenou Knižního klubu ověnčeným – románem Děvčátko, rozdělej ohníček (2005) Martina Šmause či s přede dvěma lety vydaným románem Milostný dopis klínovým písmem Tomáše Zmeškala. I v české literatuře se tedy přece jen pořád něco děje.
V románu Sidra Noach se autorovi podařilo zkomponovat skvěle vyvážený celek. Příběh nás zavádí do pražské židovské komunity, a to během povodní roku 2002. Ve vinohradském penzionu se tak nakonec setkává deset různě starých mužů – a kolem nich se také točí vyprávění. Prozaik příběhy velmi umně proplétá, tak, že si čtenář ani nějakého románového „lešení“ příliš nepovšimne. Přirozeně vyznívají i zdařilé dialogy, a vůbec se dá u románu vypíchnout dnes tak často zmiňovaná čtivost. Ta však není důsledkem toho, že by David Jan Novotný v tom, co chce říci, nějak slevoval, a tak čtenáři nadbíhal.
Praha, jak ji vidím já David Jan Novotný píše o bývalé pražské Páté čtvrti – tedy Židovském městě – tak, že i člověk léta žijící v české metropoli si rázem připadá jako turista. Romanopiscova obeznámenost s tímto prostorem a hloubka „průniku“ je totiž opravdu nevšední – nejenže není nad to, když jsou lidi „přímo odněkud“, ale také nad to, když autoři píší o takto důvěrně poznaných místech. Totéž se pak dá říci i v souvislosti s židovskou komunitou.
Jelikož román ve dvanácti kapitolách vypráví právě příběhy oněch deseti hlavních postav, David Jan Novotný se nutně musel vrátit do české historie – ostatně je to vlastně ústřední téma románu. Problém je, že zpracování všech těch českých „osudových“ osmiček a dalších přelomových okamžiků se v současné české próze většinou příliš neliší od vět z dějepisných učebnic, a tak působí velmi ploše a únavně, případně jako poníženě podaná ruka potenciálnímu zahraničnímu čtenáři.
I s touto nástrahou se však autor románu Sidra Noach dokázal velice dobře vypořádat a tyto historické kapsy na svůj románový kabát „našil“ citlivě. A když už byla řeč o – často až komicky vyznívajícím – nadbíhání zahraničním čtenářům, lze i konstatovat, že Sidra Noach by v současném evropském kontextu byla jistě dobrým reprezentantem české prózy.
Pražský autor vypráví o neklidných dějinách dvacátého století ve střední Evropě poklidně, s nadhledem a humorně. A stejně humorně vyznívá, když nechá své postavy se rozčilovat a jejich nedůtklivost se zračí ve vybroušených a dobře pointovaných dialozích – v románu se tak skrývá i mnoho životní moudrosti. Je to ona pobavená odevzdanost Středoevropana, který možná všechno ví a nic dobrého nečeká, ale i navzdory tomu ví, že ho nic dobrého nečeká. To, co je ovšem poněkud odlišné, je vhled do židovské komunity. Právě vypjatá atmosféra povodní totiž ukazuje, jak tito lidé drží pohromadě, žijí opravdu v komunitě.
Sidra Noach je pak pozoruhodný také úhlem pohledu. Všechny známé historické okolnosti nestojí pouze na rozlišování (ne)kolaborantů a (ne)komoušů, ale také jsou ukazovány projevy antisemitismu ve všech možných podobách. Lze si velmi snadno představit, že to řada lidí bude vnímat jako stěžovavost či projev pyšné nadřazenosti. Umění má však věci nasvěcovat nově či jinak, než je zvykem, a umění také nedává odpovědi, ale spíše klade otázky. A to je i případ románu Sidra Noach.
K čemu slouží zdviž, snad víš V románu se třikrát objevuje motiv výtahu – jeden z hrdinů v něm uvízne, druhý spadne do výtahové šachty a třetímu nepovolí jeho přístavbu ve dvoře, přestože ostatní domy v okolí výtah dávno mají. Tyto románové pasáže mají svůj význam samy o sobě, ale možná je právě výtah příhodným symbolem středoevropských dějin. Jak ukazuje dvacáté století, přebývá tady spousta lidí, kteří v každém výtahu uvíznou, spadnou do jeho šachty, anebo jim není kvůli sveřeposti pána s razítkem dovoleno tuto technickou vymoženost vybudovat.
Zároveň ale jsou tací, kteří – ať se kolem dějin točí na jakoukoliv stranu – vždycky stačí do toho správného výtahu naskočit. A jelikož míří vzhůru a výtah jede plynule, tváří se spokojeně. Ti, co stojí venku, však při zahlédnutí jejich spokojené tváře skrze výtahové okénko začínají tiše zvracet.

David Jan Novotný
Sidra Noach
Knižní klub, Praha 2010, 384 stran, 259 korun

***

Mistři mají rádi divočinu

David Jan Novotný (1947) se narodil jako vnuk protestantského teologa a syn výtvarníka a grafika. Pracoval v řadě dělnických profesí, v roce 1968 odešla jeho rodina do exilu, on sám už to nestihl. Po vojně se však dostal na FAMU.
Napsal scénáře k filmům Hodinářova svatební cesta korálovým mořem (1979), Blázni, vodníci a podvodníci (1980) či Podfuk (1985). Jako dramaturg se podílel na vzniku snímků Eliška má ráda divočinu (1999), Děvčátko (2003) či Mistři (2004). Jako prozaik debutoval v roce 1982 knihou Jak rodí chlap. V roce 1997 obdržel za prózu Můj nejlepší kámoš v rámci Literární ceny Knižního klubu druhé místo. Vyučoval na FAMU a Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku, nyní působí na žurnalistice a Literární akademii Josefa Škvoreckého.