Docela tvrdá holka

21. 9. 2009  Respekt  str. 59  Kultura / literatura  Magdaléna Platzová

V době rasové nesnášenlivosti si Knižní klub vybral skvěle

Kniha Bílej kůň, žlutej drak, se kterou v letošní soutěži Knižního klubu vyhrála autorka Lan Pham Thi, není románem, jak se tvrdí na přebalu, ale spíš úvodem k románu. Osmnáctiletá česká Vietnamka žije s rodiči na malém městě, obklopena sítí korupce a rasově motivovaného nepřátelství, na kterém se shodne policista se skinem, starostou a nakonec i s nejlepším českým „přítelem“. To je výchozí situace a my chceme vědět, co bude dál. Podaří se hrdince utkat se s drakem Temnot? Bohužel se to nedozvíme.

Přesto knihu stojí za to přečíst a možná i dvakrát. Těch několik ostře nahozených momentek, proložených pohádkou o dračím králi a efektními fotografiemi skal, moře a buddhistických oltářů, tvoří kompaktní celek vypovídající o střetu dvou světů: českého maloměsta, kde se Vietnamcům tyká a lidé v nich v nejlepším případě vidí užitečné šmelináře, a niterného světa vietnamské komunity, kde mají dobro a zlo na starosti draci a moudrost se hledá u duší zemřelých.

Maloměstské spiknutí 
Číst tuhle knihu je zážitek o to silnější, že na něj nejsme zvyklí. Nám Čechům málokdy někdo suverénní češtinou řekne, co si o nás myslí. Jako to říkají němečtí Turci Němcům nebo Alžířané Francouzům. Příběh, který napsala ve svých devatenácti letech rodačka z Chebu, se odehrává tady a teď. Co se slovníku týče, s nadhledem míchá výrazy ze střední školy s kultivovanou češtinou, přičemž všechno pěkně „odsejpá“. Text navíc prokládá vietnamštinou a zkomolenou češtinou, kterou používají její příbuzní, kteří -na rozdíl od ní - nevychodili české školy.

Bílej kůň, žlutej drak je kniha romantická a dívčí, ale zároveň i nesentimentální a krutá. Dospívající hrdinka má totiž i jiné starosti než to, kdo se jí líbí a zda ji zradila kámoška. Příběh je poměrně jednoduchý: V Písku sněží. Hrdinka se vrací z hospody, kam doprovázela vietnamského bratrance, který právě přijel do vysněné Evropy na prázdniny. („Vítej v Evropě, Tôte! V samym srdci!“) Přepadnou je čtyři skinheadi a pořádně by jim natloukli, nebýt šlechetného zachránce, ze kterého se později vyklube sympatický, ale trochu bezcharakterní malíř a - krátká láska.

Zatím se v dosud neotevřené restauraci dívčina otce koná rodinná oslava, na kterou se dostaví i věštec Ngoc Tama. Při obřadném kohoutím zápase se jeho duše spojí s dušemi předků a věštec zaručí pro restauraci ochranu vyšších sil. Ta ale dlouho netrvá. Po slavnostním otevření, jímž novela vrcholí a které Lan Pham Thi rozehraje v téměř surrealistickém duchu (vedle Vietnamců se tu opíjejí i Češi, hlavně místní honorace reprezentovaná primátorem), funguje restaurace jen málo přes rok, načež český „bílý kůň“, který podnikatele kryje svým jménem, vyhodí kopytem a všechno je pryč. Mezitím shoří stánek strýce Hoanga, navštívíme policii... Postupně před námi vyvstává primitivní, ale pevné maloměstské spiknutí stmelené nepřátelstvím k cizincům.

Lan Pham Thi je kritická k Čechům, ale nerozněžňuje se ani nad Vietnamci. Má vztek, když její bratranec není schopen uhodit skina jako první. A ponižuje ji, když otec a strýc podstrojují opilým Čechům, na kterých je závislé jejich podnikání. S ironií hovoří o minulosti otce, který se v Písku před dvaceti pěti lety stal jednou provždy „Tondou“: „Tonda všechno zařídí. Tonda všechno domluví. Tonda vše zajistí. Tonda není podrazák. A - s Tondou nejsou problémy. Babety, jízdní kola, digitálky, kapesní elektronické hry, kazeťáky. Dolary, marky, šilinky. Cigarety, video. Když byl u kšeftu Tonda, byla to záruka dobrýho obchodu pro všechny strany.“ Lan Pham Thi je docela tvrdá holka. I svoje city popisuje z odstupu a nedává do nich moc nahlédnout.

Určitě nejsilnějšími místy knihy jsou ta, kde se do všední písecké reality prolamuje utajený svět vietnamských přistěhovalců. Jednoduchým jazykem se Lan Pham Thi daří vykreslit obrazy místy až hypnotizující krásy. Není to vždy v originalitě metafor. Věštcovy oči „fosforeskují jako safíry“ a „září jako rubíny“, jenže to nic neubírá na strhujícím rytmu scény, ve které se tento „velmi starý pán s šedivými dlouhými vlasy, v dlouhém plášti a ručně vyrobených sandálech“ náhle s vytaseným mečem přenese přes hrozen diváků, utne zápasícím kohoutům hlavy a skrz kaluž nachové krve se „dívá do polorozevřené drakovy tlamy“ a spojuje se s dušemi dávno zemřelých, zatímco „čas teče pomalu jak voda v deltě Mekongu“.
Lan Pham Thi v rozhovorech opakuje, že nechce být brána jako rarita. Tomu se samozřejmě nevyhne. Je talentovaná a dobře píše, ale také je první Vietnamka, která napsala českou knihu. To prvenství fascinuje a vytváří část čtenářského zážitku. Je raritou a zůstane jí, dokud se na trhu neobjeví další knihy napsané českými Vietnamci, Číňany nebo třeba Ukrajinci. Dokud se literární vyjadřování v češtině nestane pro druhou generaci přistěhovalců normální, což by bylo skvělé nejen pro Lan Pham Thi a českou literaturu, ale hlavně pro českou společnost.