Jsme rasisti, ale čte se o tom dobře

5. 9. 2009  Mladá fronta DNES  str. 15  Scéna - knihy

Bílej kůň, žlutej drak je zřejmě první česko-vietnamská próza. Sepsaná devatenáctiletou autorkou LAN PHAM THI a okamžitě oceněná. Ale nejen proto si zaslouží pozornost.

Už autorčin příběh by vydal aspoň na povídku. Mladičká Lan Pham Thi, narozená roku 1990 v Sokolově, si před odjezdem na zahraniční studia začne jen tak z nostalgie psát a výsledek pošle do známé Literární soutěže Knižního klubu, kterou si dohledá na internetu. Vyhraje a román nazvaný Bílej kůň, žlutej drak o několik měsíců později vyjde. Jenže autorka se trochu lekne, že všem nepůjde ani tak o román jako o Vietnamku, která umí česky.

A právě o to jde. Její vypravěčka střídavě tvrdí, že je Češka, že je Vietnamka, ale otázkou zůstává, čím vlastně být chce. Její příběh vyznívá jednoznačně: Češi Vietnamce nemají rádi, a to hodně. „K čemu je mi dobrá známka z češtiny a místo narození Sokolov? Jsem Vietnamka. Pro všechny. Navždy. Předseda. Soudce,“ stojí na první stránce. V podobně rychlém, odsekávaném stylu se odvíjí celá knížka, co věta, to odstavec, často jen výkřiky, podněty, přívlastky, okamžitá pojmenování.

Denní setkání s rasismem Věk autorky je poznat, což má své výhody i nevýhody. Je to mladá, ne zcela vyzrálá, ale také příjemně občerstvující knížka, viděná z podstatně jiné perspektivy, než kterou se ubírá současná česká literatura. Lan Pham Thi neřeší českou(německosovětskou) minulost, nepíše o dědictví socialismu, o pokřivených charakterech, kompromisech, paradoxech, cizí je jí hospodskopábitelská poloha stejně jako chrlivá obraznost, není vlastně příliš niterná ani příliš poetická. Ve snaze o úspornou stylizaci a využíváním obecné češtiny by se snad daly najít jisté spojitosti s kratšími texty Michala Viewegha či posledním románem Jaroslava Rudiše Potichu, k tomu by však Lan Pham Thi musela být ironičtější.
Autorka o tom takhle neuvažuje. Popisuje to, co dobře zná, co ji obklopuje: současnost, Vietnamci, Češi, jihočeský Písek, v němž studovala a kde se příběh odehrává. Mladá vypravěčka a její rodina tam prakticky dennodenně zakoušejí různé formy rasismu a xenofobie, agresí příběh začíná. Česká Vietnamka se se svým bratrancem Totem, který právě přijel na návštěvu z Vietnamu, trochu večer zdrží v ulicích, když je napadne partička skinheadů. Rasový motiv je od počátku zřejmý, prší tu nadávky typu „sráči žlutej“, „čubičko exotická“. O něco dál hoří obchůdek vietnamských příbuzných, policie se baví vtipy z vietnamského tržiště, čeští úředníci si nechávají tučně zaplatit, aby povolili restauraci vypravěččina otce, a starosta sice oficiálně vypouští fráze o integraci a toleranci, ale v upřímné opilosti by dal nejradši všechny Vietnamce z města vypráskat. A kdo je starostův řidič? Jeden z násilnických skinheadů.

Ne, příběh Lan Pham Thi se ani v nejmenším nesnaží být opatrný, vyvážený, korektní. Čtete a čtete a najednou vás napadne, že tu snad není ani jedna pozitivní česká postava. V rozhořčení nad více či méně skrývanou českou nenávistí vůči cizincům, kterou si zřejmě prošla i autorka či její známí osobně, připomíná Bílej kůň, žlutej drak litanii, zaťatý výpad v sebeobraně. Trochu podobný tomu, ke kterému v knížce nabádá strýc Hoang hrdinku: „Schválně, v kterém okamžiku nejlépe zabiješ draka Temnot? Když začíná plivat síru! To je okamžik, kdy se samou pýchou otevře jako lotosový květ. Trong lúc dó thí dánh! V tu chvíli udeř!“ Jenže litanie bývají jednostranné. Autorka například nijak neproblematizuje vietnamské podnikání, její Vietnamci jsou k obcházení zákona vlastně donuceni okolnostmi, nepřejícností českých úřadů. Podobně je tomu i s médii, která tu jsou líčená jako dosti příživnický, přihlouplý stav (prsatá televizní moderátorka, přiopilý, sexuálně obtěžující redaktor).

Lan Pham Thi prostě s energií svého mládí, bez velkých zábran a obav, črtá, co jí leží na srdci, čtivě, lehce, dynamicky. Český text obohacuje vietnamskými výrazy, někdy i celými větami, nezdráhá se použít ani tu známou komolenou vietnamskou češtinu. A ač její kniha není komickou či tragikomickou, smysl pro humor dokazuje několikrát: například scénou se zvracejícím starostou, úmyslně přiskřípnutým v automobilovém okénku.
Realismus a legenda Přednosti Lan Pham Thi nespočívají v rafinovanosti, hloubce, komplexnosti či psychologické kresbě, ale v kompaktnosti, napětí, rozvíjení scén. Jedna z nich, rituální boj kohoutů, nemá daleko k mrazivosti psích zápasů z filmu Amores perros. Na rozdíl od jiných spisovatelů totiž autorka dokáže přirozeně pracovat s mýtickou rovinou, kterou asi nelze v asijské kultuře obejít: realistickým, současným příběhem prolíná vietnamská legenda o bezcitném dračím králi Šianguovi, jeho synovi Thu a průsvitné dívce Xuan. Průsečíkem obou linií je motiv draka, který je v Asii vnímán jako pozitivní symbol.

Porota soutěže se prý na vítězce jednomyslně shodla a podle mne vybrala dobře. Kdyby už pro nic jiného, tak pro solidně zpracované, byť výrazně negativní téma, které si od českého spisovatele bez zahraničních kořenů představíme těžko.