Knížka jako můstek

25. 9. 2009  MF plus  str. 70  Kultura  Ivan Verner

Vietnamci mají rádi kratší povídky a módní je psát v krátkých větách. Alespoň to tvrdí Lan Pham Thi, devatenáctiletá Češka. Má asi pravdu, protože vyhrála letošní Literární cenu Knižního klubu.

Útlá knížka Bílej kůň, žlutej drak je ještě „nastavena“ ilustračními fotografiemi a vyprávěním z vietnamské mytologie. Čtenář se tak se samotným příběhem vypořádá velice rychle. Dá se říci, že i snadno.

Lan Pham Thi pracuje s češtinou naprosto suverénně, má smysl pro gradaci podporovanou právě krátkými větami a sám příběh je svým způsobem dostatečně napínavý. Proč si to také nepřiznat – jen málokdo z nás by nebyl zvědavý na zákulisí stánků s laciným textilem, odkud v poledne voní (či pro někoho páchnou) misky s nudlemi s kousky zeleniny v kořeněné omáčce, či na odvrácenou stranu restaurace, v níž je před námi během chvilky plný talíř pikantní krmě.
Stejně pikantní krmi servíruje mladá spisovatelka. Ty dva měsíce, které trávila nad rukopisem při čekání na to, zda bude přijata na zahraniční vysokou školu, využila znamenitě.

Zvídavý čtenář, číhající na podrobnosti ze života vietnamské komunity, je pojednou trochu zaražen, protože se dovídá zajímavé podrobnosti o společnosti české. Není to dobrá vizitka. Vůbec nejde o rasisty – kteří jsou v knížce dokonce tak trochu propojeni s primátorem města, kde se děj odehrává – ale spíše o celkový postoj; peníze na vysněnou restauraci si otec hrdinky povídky sice dokázal vydělat, ale pronájem za něj musí vyřizovat český „přítel“, který si ovšem nenechá ujít příležitost pumpnout před systémem úplatků bezmocného restauratéra o nějakou tu tisícovku navíc. Je tu hygienická kontrola, o níž by legendy mohla vykládat spousta českých majitelů pohostinství, a tady má před sebou cizince, jemuž nezbývá nic jiného, než kývat... Přesto se nakonec Žlutý drak, jak se restaurace jmenuje, otevírá a příběh vrcholí. Lan Pham Thi – či vlastně její hrdinka – si vyřizuje účty. S pomíjivou láskou, s primátorem, který tu je z ryze populistických důvodů, a vlastně i s jedním ze skinů, kteři ji spolu s bratrancem na začátku napadli. Velice dobře zvládnuté a vtipné finále však nic neřeší, pointa je někde jinde... Autorka umí pracovat s češtinou se všemi jejími nuancemi i nespisovnými výrazy ku prospěchu vyprávění, dokáže je také zpestřit výrazy vietnamskými.

O sobě říká, že je Češka, ale pro okolí je Vietnamka. Neví, jestli bude ještě psát, ví však jistě, že kdyby si vzala Čecha, tak ji maminka přerazí. Bílej kůň, žlutej drak, jakýsi můstek mezi dvěma kulturami, je zatím příliš vratký.