Literární „intro“ do soužití dvou kultur

7. 9. 2009  Literární noviny  str. 2  Nové knihy Ivan Matějka

Na českou literární scénu vstoupil nový talent. A velmi razantně.

Lan Pham Thi, v Čechách narozená dcera vietnamských přistěhovalců, dokázala svým rukopisem zaujmout pozornost pěti zkušených čtenářů - jednoho kritika, tří spisovatelů a jednoho nakladatelského profesionála, kteří se sešli v porotě čtrnáctého ročníku soutěže o Literární cenu Knižního klubu.

Jistě, bylo tu téma, které mnozí z nás považují za společensky velmi závažné. O složitém, mnohdy trpkém sžívání cizinců, a jmenovitě právě Vietnamců, s českou společností, byly napsány tisíce článků, komentářů a studií - ale jen výjimečně v nich dostávali slovo ti, kterých se problém bytostně dotýká.

A najednou je tu text - sice ne publicisticky přesný a ověřitelný, jen beletristicky nadsazený, převádějící zkušenosti konkrétních lidí do smyšleného příběhu -, který to svědectví z druhé strany přináší. Lze z něho vyčíst jak „jim“ asi u nás je, jak nás vidí, jak nahlížejí na to, co se kolem nich děje, co si myslí o tom, jak na ně nahlížíme my. To samo o sobě by ale asi jen těžko ovlivnilo porotu prestižní literární soutěže, která má v regulích závazek, že vítězný rukopis bude vydán - taková porota se musí totiž také ohlížet na to, zda je tu příslib, že příběh bude se zájmem čten.

Rozsáhlá povídka (či krátký román) Lan Pham Thi takový příslib nese. Je to kultivovaná próza, vyprávěná způsobem, který nás okamžitě zaujme, vtáhne, pohltí - i když samotný příběh není nijak komplikovaný a tvoří ho v podstatě jen drobné výseky z každodenního života na současném českém maloměstě, prolnuté s jednou tradiční vietnamskou legendou.

Největší zásluhu na přitažlivosti knížky má její živý jazyk, úsporný a výstižný styl, zrychlený tep vyprávění. Lan Pham Thi je devatenáct let, a na způsobu jakým vypráví, je to příjemně znát. Říká-li o sobě v první větě úvodu (nazvaného zde Intro, výrazem hodným generace odchované internetem) „Jsem Češka“, jazyk ji nezradí. Hbitě a umně se proplétá různými vrstvami a podobami češtiny - chvílemi vypráví spisovně, chvílemi v obecné češtině, chvílemi využívá slang své generace - a bez váhání i vulgarismy, které dnes k řeči mladých patří snad víc než kdy jindy. Do toho přesně odměřuje vietnamská slova a věty. V mladé české próze není příliš textů, které by s jazykem nakládaly tak přesně, a přitom tak výstižně a efektně.

Text se vlní, proměňuje podle atmosféry - téměř magický, například při popisu tradičních kohoutích zápasů, provázejících důležitou rodinnou sešlost, či zase až groteskně krutý. A nesmíme zapomenout na škleb, který na nás civí ze zrcadla knižních řádek. Na smutek, který na nás dýchne ze scén, v nichž se život vietnamské komunity protíná s nadutostí, domýšlivostí, přezíravostí, přízemní familiárností, vychytralostí, tupostí značky „czech made“. Defilují tu náckové, tak „stateční“ ve stádu, „bílí koně“, kteří se dokážou o sebe výhodně postarat - pochopitelně na úkor jiných, úplatní úředníci, lhostejní novináři, pokrytečtí politici, nešetřící vzletnými, ale dutými frázemi, slabá chvilka je ovšem prozradí. V tomto smyslu můžeme nazvat knihu společensky naléhavou. Ale nebojte se, opravdu to není publicistika, sveřepě se ženoucí za vytčeným tématem, ale svrchovaná próza, nasycená rozličnými osudy.

Česká literatura získala novou nadějnou autorku ... a možná ji hned zároveň ztrácí. Rodiče Lan Pham Thi se stěhují do Spojených států, ona sama studuje v Kuala Lumpuru. Zmizí nám zcela z obzoru? Byla by to škoda.