Česká republika je moje tělo

2. 9. 2009  Lidové noviny  str. 9  Kultura  Ondřej Horák

Vítězkou letošního 14. ročníku Literární ceny Knižního klubu, spojené s odměnou padesát tisíc korun, se včera stala devatenáctiletá autorka Lan Pham Thi díky románu Bílej kůň, žlutej drak.

LN Je váš román tím prvním, co jste napsala a publikovala?
Příběh Bílej kůň, žlutej drak je mým prvním větším textem. Pro sebe si ale píšu už pár let, baví mě to. Ale zatím to byly jen básničky, všechny ve vietnamštině. Tento jazyk je pro poezii daleko přirozenější než čeština, a navíc básničky píše skoro každý Vietnamec... Česky jsem napsala pár cestopisných článků pro batůžkářské weby. Od podzimu mám mít na jednom serveru na starost jihovýchodní Asii jako externí redaktorka a na to se moc těším.

LN Co pro vás zisk Literární ceny Knižního klubu znamená?
Každý měsíc něco jiného! A to vám musím vysvětlit. Když jsem na konci minulého roku odjížděla na univerzitu do Malajsie, měla jsem v šuplíku právě dopsanou knížku. Takže, co s ní? Napadlo mě zaslat ji do literární soutěže, třeba se mi pak ozve nějaký odborný redaktor a řekne mi k rukopisu připomínky. Z googlu mě klíčová slova „zaslat rukopis soutěž“ odkázala na stránky Knižního klubu. Moc jsem nečetla pravidla, jen jsem viděla blízké datum uzávěrky. Prima! Rukopis jsem poslala, ještě pod původním názvem Legenda o Dračí zátoce. No a v březnu přišel e-mail, že jsem vyhrála – wow! Teprve pak jsem začala o soutěži zjišťovat nějaké údaje a zpětně mi to docvaklo. Že Literární cena Knižního klubu není jen takovou nounejmovou soutěží pro drzouny a grafomany – ale jaká je to prestižní cena! Kdybych to věděla dopředu, tak bych do toho nešla. Díky, google.

LN Jak moc je váš román autobiografický?
Řada situací je z reálného života, některé příhody se staly někomu z rodiny nebo kamarádům. Ale příběh autobiografický není, hrdinka knížky se mnou nemá moc společného. Kdybych psala jen o sobě, byla by knížka skoro celá o škole a práci v rodinné firmě. A koho by bavilo číst o učení, no ne?

LN Co na knihu říkala vaše rodina?
Jednoduše: knížku jsem našim poslala mailem na jaře, s tím, že vyhrála fakt dobrou cenu. Táta mi nejdřív doporučil, ať zůstanu u básniček, pak mi ale volal, že se docela bavil, a když mi to nepřekáží ve škole, tak ať si dělám, co chci. Mamka moc nadšená nebyla, což mě mrzelo. Nejlépe reagoval mladší bratr. Ten je z knížky nadšený a napsal mi, že vůbec netušil, kolik umím vietnamských nadávek. Bratr byl zatím můj nejlepší čtenář.

LN Je prostředí v České republice tak rasistické, jak je líčíte na začátku románu?
Naše rodina nikdy žádné velké problémy neměla. Nepočítám šikanování ze strany úředníků. To ale není rasismus, ti chtějí peníze. Musím ale říci, že možná nejsem nejlepší člověk, který by o tom mohl povídat. Jiný je dokonce i pohled holky Vietnamky a kluka Vietnamce. Jako holka jsem pro ostatní spíš zajímavá. Kluci mají více problémů a občas se poperou, to ano. Pak je také problém, jak dlouho Vietnamci v České republice jsou. Řada jich přichází jen na kratší dobu a nemají potřebu s Čechy komunikovat. Ti mají také často potíže. Když Vietnamec v České republice podniká, pracuje a snaží se komunikovat, většinou žádné komplikace nemá.

LN Proč se tedy vaše rodina stěhuje do USA a vy jste šla studovat do Malajsie?
Proč naši odchází? Kvůli obchodu. Otec dostal zajímavou nabídku a v České republice se peníze už delší dobu vydělávají špatně. I moje studium má jednoduchý důvod: obor, který jsem si vybrala, totiž environmentální management, se zde neučí. Ve Vietnamu bohužel taky ne, ale v Malajsii ano, vyučovacím jazykem je angličtina, kterou znám ze školy. Navíc vloni byly dobré kvóty pro cizince, takže nebyl problém se tam dostat...

LN Jak byste porovnala svůj vztah k Vietnamu a České republice?
Vyrůstala jsem v Čechách a ve Vietnamu jsem byla poprvé, když mi bylo 15 let. A byl to ohromný zážitek! Jako bych se tam narodila, všechno bylo úplně normální. Ale nejlepší byl pocit, že mám tak velkou rodinu, kam můžu kdykoliv přijet. Takže jednoduše: moje tělo a hlava je Česká republika a Vietnam moje vůně a koření – tak bych to popsala trochu básnicky.

LN Jaký nejlegračnější předsudek vůči vietnamské komunitě jste u Čechů zaznamenala?
Jednou nám přinesl rodinný kamarád velké zelené kobylky. Živé, v krabičce. Že prý je nachytal na chalupě, tak si na nás vzpomněl. Že si je prý můžeme opražit k obědu. Haha! Myslel to ale smrtelně vážně, prostě nám chtěl udělat radost. Dost nás tím pobavil... Ale vážněji: typickým zlozvykem Čechů je automatické tykání. Vietnamština zdvořilosti pečlivě rozlišuje, tykání je hodně osobní. Tak Vietnamci na oplátku tykají také a docela si to užívají.

LN Co ráda čtete?
České a vietnamské pohádky. Oba jazyky mají něco zajímavého. Ve vietnamských pohádkách se hlavní hrdina často rozplyne spokojeně v mlze, v českých zase dostane princeznu... A hodně čtu vietnamské básničky na webu a na blozích.

LN Už píšete další texty – a jakým jazykem?
Pořád ty básničky. Ale mám v hlavě dva náměty na prózu – kamarádila jsem v Čechách s lidmi z jednoho etnického divadla, kde hráli většinu rolí cizinci. Bylo to opravdu hodně inspirativní prostředí a námětů je z tohoto souboru dost a dost. Druhý námět je teď z Kuala Lumpuru. Mám brigádu jako učitelka angličtiny pro imigranty. Ne, že bych uměla tak skvěle anglicky, ale je výhodou, že nejsem rodilá mluvčí. Do bohaté Malajsie utíká hodně lidí z okolních chudších států. A je to velká legrace. Takže to by mohla být česko-anglická knížka.