Českými vodami literárními se žene uragán, že Bílej kůň, žlutej drak není od Lan, protože ho napsal Jan.

blogy aktuálně.cz  Jovanka Šotolová  28. 11. 2009


Tedy: Jan Cempírek publikoval „vietnamský“ román pod jménem Lan Pham Thi. Dostal za něj literární cenu, vysloužil si pěkné články od novinářů a literárních kritiků, z nichž někteří sice trochu pochybovali, že by autorkou měla být devatenáctiletá Češka vietnamského původu... (iliteratura.cz)
Celou historii shrnuje například Týden: nakonec vyšla pravda najevo. I když není tak úplně jasné, jestli to bylo víc zásluhou ostříleného kritika, který spisovateli nesedl na lep, anebo Cempírkova kamaráda, jenž by možná byl ještě skousnul, že porota dala přednost exotické slečně, ale když ho napadlo, že v tom má prsty známý kolega, nemohl si to nechat líbit. Možná ani tohle není až tak úplně pravda, ale tak si ty zprávy z médií člověk zkrátka přebere.

Jen mi není jasné, co je na tom celém tolik špatně? Že Cempírek mystifikaci neustál (sakra, že on tenkrát v hospodě nedržel zobák!). Nebo že najednou ta oslavovaná kniha nebude až tak dobře napsaná? V tiskové zprávě nakladatelství, které knihu ocenilo a vydalo, se uvádí: „Příběh Bílej kůň, žlutej drak zahrnuje popisy všednodenního života vietnamské komunity, hojně užívá psané vietnamštiny a vylíčení různých tradic, proto nikdo z porotců ani z nakladatelství nepochyboval o identitě autorky. Porota se shodla na tom, že literatura autorů druhé generace přistěhovalců je velkým obohacením pro domácí písemnictví a současná česká literatura na podobný počin dlouho čekala.“ Tyhle kvality snad ale text neztratil, když přejmenujeme autora. Naopak se mi zdá, že ten „průměrný spisovatel“, „autor dvou knih“, „častý cestovatel do jihovýchodní Asie“, jak ho charakterizují média, dokázal docela dost, když pro svou knihu zvolil o generaci mladší a etnicky odlišnou vypravěčku - a porotu oné ceny přesvědčil.

Když zmiňovaná tisková zpráva uvádí „Proto bylo pro nakladatele a porotu překvapením a především zklamáním odhalení Zdenka Pavelky (Salon, 26. 11., Kdo je Lan), že skutečným autorem románu Bílej kůň, žlutej drak je Jan Cempírek z Českých Budějovic.“ – napadá mě, jestli bychom na svého vietnamského Čecha, co se tak dokonale vydával za českou Vietnamku, nemohli raději být pyšní?

Pavel Mandys v Týdnu ve výše citovaném článku také uvádí „Dalším důvodem celé Cempírkovy akce může být obecně malá ochota nakladatelů vydávat nezavedené autory a ještě menší pozornost, kterou jim věnují média. Cempírkovi se povedlo "napálit" pražské redakce, literární vědce i teoretiky - a ještě na tom trochu (finanční prémie byla 50 tisíc) vydělat.“ Uznejme si nicméně, že „malá ochota vydávat nezavedené autory“ je relativní pojem: kolik vlastně asi nezavedených autorů skutečně stojí za vydání? ...

Ale ještě k „mystifikaci“. Skrývání pravé identity autora určitého díla před světem je způsob, který spisovatelé praktikují odedávna. Z nejrůznějších důvodů. A mám-li uvést jediný, připomenu ten, který se tolik hodí na tuhle konkrétní situaci. Francouzská literární cena Prix Goncourt má v pravidlech, že ji každý spisovatel může dostat jenom jednou. A co nevymyslel uznávaný spisovatel Romain Gary (už tohle jméno byl jeden z pseudonymů), nositel „Goncourta“ z roku 1956? Když na něho přišla tvůrčí druhá míza, vydal roku 1975 román La Vie devant soi (česky vyšlo pod názvem Život před sebou) jako Emile Ajar. I on se nějaký čas skrýval, s veřejností komunikoval prostřednictvím svého synovce (popisuje to i Wikipedie, ale bohužel ani česká, ani vietnamská verze není zatím k dispozici...) ;)
Když se později vše provalilo, Goncourta Garymu nikdo nevzal, a dnes ho najdeme v učebnicích literatury pod oběma jmény...