Stálo to za to!

20. 9. 2007  Reflex  str. 98  Sonda  Michal Komárek

„Naše země neumí oslavit svoje hrdiny,“ říká JIŘÍ ŠULC který letos vydal historický thriller Dva proti říši o atentátu na Heydricha. Na setkání s autorem jsem se těšil nejen proto, že kniha získala respektovanou literární cenu Knižního klubu. Především mě lákalo právě téma kultu hrdinů, vůči němuž jsem velmi skeptický. O autorovi samotném toho mnoho napsat nelze. Ne snad proto, že román Dva proti říši je jeho prvotinou, ani proto, že by byl nezajímavý.
Nemluví o sobě. A do značné míry ani mluvit nemůže. „Teď dělám bezpečáka pro Evropskou komisi v Bruselu. Moc vám o tom neřeknu – ochrana objektů a osob.

A předtím jsem patnáct let pracoval pro BIS. Tam jsem nastoupil hned po absolvování právnické fakulty. Byla to zajímavá práce.“ To je z jeho curricula ke zveřejnění – vedle toho, že jeho manželka Marie pracuje také pro EK a oba nyní žijí v Belgii – v podstatě všechno. Nicméně nepředstavuji si ho jako nějakého agenta v drsné terénní akci nebo bodyguarda; působí dojmem kultivovaného analytika. O to lepší partner pro dialog na téma kult hrdinů.

Ještě jednu věc lze usoudit – během své práce se dobře naučil anglicky. Svoji knihu totiž původně nabízel anglickému nakladateli a napsal ji v angličtině. „To, co vyšlo tady, je autorský překlad. Měl jsem za to, že u nás je atentát už příliš známá věc, že to nikoho nebude zajímat, že o tom vyšlo už mnoho věcí. Ale nakonec jsem zjistil, že to není tak úplně pravda. Že má smysl zkusit na tohle téma publikovat i v češtině. No, zjistil jsem to poté, co ten anglický text vydat nechtěli.“ A proč že to má smysl?

„Protože si opravdu neumíme vážit svých hrdinů. A tihle dva – Jozef Gabčík s Janem Kubišem, kteří provedli atentát na Heydricha – byli naprosto mimořádní. A protože se ještě stále dají ukázat některé nové souvislosti. A aktéry atentátu a lidi kolem nich lze představit alespoň částečně v novém světle.“

ZBABĚLCI
Je pravda, že o atentátu u nás vyšly populární i historické knihy, byly natočeny filmy i dokumenty.

Nicméně mnoho věcí se lépe vnímá v podání čtivého románu. A Šulcův román se čte dobře. Autor pracuje s klasickým schématem thrilleru – v krátkých kapitolách střídá několik vzájemně provázaných dějových rovin, sleduje přípravy výsadků v Británii, osudy výsadkářů v protektorátu, postupy gestapa při pátrání a samozřejmě i příběh Reinharda Heydricha. Střihy jsou krátké, přitom většinou nenásilné a slévají se na závěr v tragicky nevyhnutelném vyústění – smrt parašutistů v pražském kostele sv. Cyrila a Metoděje. A pokud jde o literární licenci, či čirou fikci, je autor velmi střídmý, drží se seriózních historických prací.

Velmi zajímavou roli hrají v románě nejen hrdinové, ale i zbabělci. „Hodně mi záleželo na tom, aby ty postavy nebyly černobílé, aby bylo jasné, v jak těžké, pro nás prostě nepředstavitelné situaci ti lidé byli,“ říká Šulc. Až symbolických výšin nabývá tradičně v lidovém povědomí zrádcovská figura Karla Čurdy, který spolupracoval s gestapem a přivedl ho na stopu atentátníků. Jenže: „Čurda patřil mezi lidi, kteří dokázali utéct z obsazeného území, kteří chtěli bojovat, zapojil se do výcviku parašutistů v Anglii, nechal se vysadit na obsazené území protektorátu. Už to vyžadovalo hodně odhodlání a odvahy.“ Čurda byl součástí výsadkové skupiny Out Distance, která seskočila v březnu 1942, už před ní seskočili další výsadkáři – mezi nimi i Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Přestože exilová vláda považovala tyto akce za klíčové pro získání uznání zahraničních mocností i pro podporu domácího odboje, byly její možnosti, jak operace důkladně připravit, omezené. Docházelo tak na první pohled jen k stěží pochopitelným chybám. Například: výsadkáři měli nedostatečné doklady, neměli potravinové lístky, takže peníze jim byly téměř k ničemu, a především – byli vysazeni také třeba sto kilometrů od plánovaného místa seskoku. „To byl i případ Čurdovy skupiny. Všichni nakonec udělali to, co dělat neměli, co bylo považováno za zásadní chybu z hlediska jejich bezpečnosti i bezpečnosti jejich blízkých – vyhledali svoje rodiny. Neviděli ale jiné východisko. Čurda se tak dozvěděl, že se svou partnerkou, s níž se neviděl tři roky, má dceru … Všechno na něj dolehlo – zoufalá situace, emoce a jsem přesvědčen, že nakonec i upřímné přesvědčení, že když dovede gestapo ke Gabčíkovi s Kubišem, zastaví šílenou vlnu represí a poprav, které po atentátu následovaly. Že může zachránit životy nevinných lidí. Jistě, jiní výsadkáři zvládli obdobnou situaci jinak. Ale jednoduché soudy tady prostě neplatí.“

A jak je možné, že docházelo k takovým fatálním chybám v přípravě operací? „Je to dnes těžko pochopitelné, ale prostě chyběly informace. Zahraniční odboj byl závislý na zprávách, které dostával vysílačkou od domácích odbojářů. A taková vysílačka fungovala třeba jedna nebo dlouhou dobu také žádná. Nebyla jiná cesta, jak se dozvědět například věci, které se týkaly změn dokladů.“

HRDINOVÉ
Hrdiny si sice máme podle Šulce opečovávat, nikoli je však vytesávat do nepřirozených sousoší. Takové polohy jim nesvědčí. Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše líčí Šulc v polohách velmi uvolněných – jako trochu ztřeštěné, veselé, v něčem i nezodpovědné mladíky, kteří si chtějí užívat života. Na pozadí na první pohled naprosto absurdního úkolu, který dostali, to vytváří příjemně uvěřitelné napětí. A navíc – lidé, kteří do takového úkolu šli, a dokonce ho z velké části zvládli, nemohou být úplně šediví a standardní.

„Je to opravdu až stěží uvěřitelné. Dva vojáci dostanou úkol nechat se vysadit uprostřed nepřátelského území a v co možná nejkratší době provést atentát na třetího nejmocnějšího muže říše. Jako výbavu mají s sebou kvalitní výsadkářský výcvik, pouze obecné povědomí, jak funguje civilní život v protektorátu, pár adres na lidi z místního odboje a nějaké zbraně, o nichž samozřejmě vůbec není jasné, jestli dopadnou alespoň přibližně na plánované místo. Tuto akci přitom považuje exilová vláda za zásadní pro svoje další diplomatické aktivity. A nejabsurdnější na tom je, že se jim to povedlo. Dva proti říši, to prostě není nadsázka.“

Původně byl výsadek plánován na říjen 1941 s tím, že atentát měl být proveden na státní svátek, 28. října. Vzhledem k různým problémům, včetně toho, že Britové neměli volná letadla pro podobné operace, seskočili Gabčík s Kubišem v noci 28. prosince a na Heydricha zaútočili 27. května 1942. I to svědčí o nerealističnosti pohledu zahraničního odboje na přípravu takové operace.

Nelze přitom říci, že by Gabčík s Kubišem akci uměle odkládali. Ale dostat se do blízkosti nejmocnějšího muže protektorátu a připravit atentát, který měl mít šanci na úspěch a nebyl, alespoň v první fázi, atentátem sebevražedným, prostě vyžadovalo poněkud delší dobu než dva týdny. Pravda, Gabčík s Kubišem se stihli i docela dobře bavit. Podle románového podání, přesný průběh podle autora znám není, oslovil Gabčík v tramvaji dívku, která se mu líbila. Nedlouho poté vytvořili s Kubišem a její kamarádkou dvě milenecké dvojice. Gabčík se potom ještě stihl zasnoubit s teprve dvacetiletou dcerou manželů, u nichž se po určitou dobu s Kubišem ukrývali. „Chtěl jsem je vylíčit jako normální, veselé kluky.
Něco je samozřejmě moje licence. Dialogy nikde zaznamenány nejsou.

Ale ze všeho, co jsem četl, vyplývá, že takoví byli. Uvědomovali si, že šance, že přežijí, není velká. Ale nechtěli si to připouštět. Soustředili se na svůj úkol. A paradoxně na život.“ Na život … Gabčík s Kubišem zemřeli tři týdny po atentátu, když gestapo spolu s jednotkou SS dobylo kostel sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde se ukrývali společně s několika dalšími výsadkáři. Jejich přítelkyně, lidé, u nichž se v průběhu své mise ukrývali, včetně například čtrnáctileté Jindřišky Novákové, a stovky dalších byli během několika měsíců po atentátu popraveni.

ATENTÁT
Na začátku románu představuje Šulc diplomatické a politické pozadí přípravy atentátu. V rozhovoru mezi exilovým prezidentem Edvardem Benešem a velitelem exilové zpravodajské služby Františkem Moravcem nechá zaznít hlavní strategické důvody pro provedení atentátu: pozice exilové vlády je slabá, je těžké přesvědčit spojence, že Češi se nesmířili s připojením k říši dobrovolně – nebojovali a jejich současný odpor proti okupantům je téměř neviditelný. Je přitom třeba už nyní přemýšlet o poválečném uspořádání, o tom, jak spojence přimět k odvolání podpisu pod mnichovskou dohodou.

Zatím k tomu nemají důvod. „Cokoli, co budeme moci dát Britům, zvýší naši cenu,“ říká v románu Beneš. Zásadním gestem odporu, který má zlomit spojenecké váhání ohledně postavení Československa, se má stát atentát.
Mohla mít taková operace tak velký politický dopad?„Mohla. Je třeba si uvědomit, že Heydrich byl hvězdou nacistické hierarchie. Útok na tak vysoko postaveného politika byl něčím naprosto ojedinělým. Navíc mohl říši přinést skutečně výrazné oslabení – Heydrich byl nesmírně schopný, inteligentní, výkonný, naprosto loajální. Žádný stát nemá takových lidí nazbyt a každý zasáhne jejich ztráta,“ vysvětluje Šulc.

Nicméně, stálo to za to? To je klíčová otázka, která se v souvislosti s atentátem objevuje už pětašedesát let. Na jedné straně stojí politické rozhodnutí lidí v exilu, kteří mají o situaci doma jen obecné povědomí a uvažují v rovině strategických výhledů. Na straně druhé jsou stovky a tisíce bezprostředně ohrožených a po atentátu také mučených a zavražděných lidí.

A milióny obyčejných lidí, kteří se jen snaží přežít a pro něž se nyní strach stává ještě naléhavější součástí každodennosti. A téměř úplné rozbití domácího odboje. Dopady atentátu, které se daly očekávat a před nimiž také představitelé domácího odboje varovali. „Ano, stálo to za to. Nikdo nebyl v té době schopen odhadnout, zda bychom nedopadli ještě mnohem hůř, kdyby Heydrich ve svém působení v Praze pokračoval. Válka tehdy ještě zdaleka nebyla rozhodnuta. Heydrich měl plány na „konečné řešení“ české otázky. Chtěl tuhle zemi zcela zdecimovat, udělat z ní skutečně loajální součást říše. Znamenalo by to méně obětí než represe po atentátu? Rozhodně nikoli.

Nebyla to situace, kdy bylo moudré čekat, jak se věci vyvinou, jak všechno dopadne a jestli nám někdo pomůže. Bylo třeba ukázat, že budeme bojovat, že se nesmíříme s osudem, jaký nám Heydrich naplánoval, a že jsme schopni okupantům zasadit podstatný úder,“ říká autor románu. Šulc považuje atentát na Heydricha za zásadní pozitivní událost v našich dějinách. Nicméně nechává v dialozích naplno zaznít i pochybnosti o atentátu. Neváhá je vkládat do úst respektovaným odbojářům a parašutistům, jako byl Adolf Opálka, o nichž nikdo nemůže tvrdit, že by byli váhaví, zbabělí, že by neměli představu o situaci v protektorátu. Připomíná, že Opálka dokonce poslal oficiální žádost o zastavení příprav atentátu i prezidentu Benešovi do Londýna.

A Gabčík s Kubišem? O atentátu odmítají s ostatními diskutovat. Plní rozkaz. Jsou si jisti, že Heydrich zaslouží trest. Snad u nich hraje roli i to, že se nechtějí vzdát tak mimořádného, velkého úkolu. Mají-li pochybnosti, zahání je přesvědčením, že musí nyní udělat to, proč je vláda do Prahy vyslala. A že to, co bude „potom“, není jejich odpovědnost. Román tak nechává prostor i pro vyznění, které považuji za zcela přijatelný způsob, jak nemít nekriticky přijímané hrdiny: Atentát? Ano, to je velký problém a diskuse o něm budou určitě dál pokračovat, názory se budou různit. Ale Gabčík s Kubišem, to byli opravdu frajeři.