Heydrich se mi psal nejhůř, nejlíp Gabčík s Kubišem

5. 9. 2007  Právo  str. 14  Kultura  František Cinger

JIŘÍ ŠULC ZÍSKAL CENU KNIŽNÍHO KLUBU ZA ROMÁN DVA PROTI ŘÍŠI

Cenu Knižního klubu jste získal za román Dva proti říši o atentátu na Heydricha. Kdy jste se s ním setkal poprvé?
Asi při sledování filmu Atentát Jiřího Sequense. Chodil jsem potom na dnešní obchodní akademii do Resslovy ulice, kolem zdi rozstřílené kulomety a už tehdy jsem si říkal, že to možná někdy zkusím napsat. Pomalu jsem začal být starší než Gabčík s Kubišem, a tak čas nadešel. Začal jsem téma studovat a zjistil, že o něm nevím skoro nic.

Jaké bylo vaše největší překvapení?
Jedno z prvních bylo zjištění, že Gabčík navzdory obecné představě nezastavil Heydrichovo auto, že by před něj na silnici skočil. Chtěl střílet z obrubníku, stál o nějakých deset centimetrů výš a mířil na vzdálenost několika centimetrů od hlavy. Obrovským překvapením byl fakt, že v kostele vojáci neměli jediný samopal. Upozornil mě na to Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu. Snažil jsem se také víc popsat postup gestapa. Nebyla to jen brutální mašinérie.

Co máte na mysli?
Po atentátu byl vytvořen speciální vyšetřovací výbor, který měl původně nějakých patnáct lidí a v závěru přes sto. Veškeré stopy, které zajistil, odesílal do nejlepších laboratoří v Berlíně. Každý z gestapáků měl úzký výsek práce, někdo sledoval stopy z Čech, jiný z Moravy. Kolektiv kolem Pannwitze, který vše řídil, se soustředil na Prahu. Není to převratné, ale dosavadní popisy postup gestapa opomíjely.

Podle mě je neznámá skutečnost, že Karel Čurda nebyl z parašutistů jediný, kdo vyhledal vlastní rodinu. Byl to i Adolf Opálka, Jan Kubiš si tady namluvil děvče. Jak si vysvětlujete, že každý reagoval jinak?
Byli jiní, i když jak Opálka z Out Distance nebo Bartoš ze Silver A navázali kontakty s rodinou, bylo jich víc. Rozdíl vidím v tom, že na Čurdu rodinné prostředí hodně zapůsobilo. Zvlášť v době, kdy represe po atentátu vygradovaly. I podle dokladů na něj rodina hodně tlačila. Řada lidí z odboje si nebezpečí tak neuvědomovala. Měla za to, že moc neriskuje tím, že nechá někoho přespat bez přihlášení. Na Čurdu působila rodina i později, i když zrádcem a profesionálním kolaborantem začal být až nějakou dobu poté, co učinil první oznámení. Jsem přesvědčen, že když šel na gestapo poprvé, věřil, že dělá správnou věc, že zastaví mašinérii vraždění. Pokusil se i otrávit.

Která postava se psala nejlépe?
Těžko říct. Nejzajímavější byl nadporučík Oldřich Pechal ze skupiny Zinc. Vlastně s příběhem nemá přímou vazbu. Dlouho jsem zvažoval, zda ji tam dát. Pechal je totiž protipól Čurdy. Od seskoku měl těžkou situaci, vysadili ho na Slovensku, musel přejít hranici. Měl nejhorší doklady, takže od okamžiku, kdy ho Němci chytili, věděli, o koho jde. Mnoho týdnů ho mučili, ale on nepromluvil. Ukázali mu rodinu s pohrůžkou, že ji zastřelí. Nepromluvil, zastřelili ji. Z hlavních postav bylo zajímavé vcítit se do Heydricha, možná se mi jeho postava psala nejhůř. Hodně dobře se mi psal Gabčík. S Kubišem byli velcí kamarádi.

Když se podíváte na celý příběh, co se vybaví jako jeho symbol?
Hrdinství bez falešného patosu. Ve své době to byla výjimečná událost evropského, možná světového významu. Heydrich byl třetí figura třetí říše a nejvyšší představitel, o kterého nacisté přišli. Byl jeden z nejschopnějších a Němci za něj náhradu do konce války nenašli. Na jaře jsem četl v českých novinách názor, že atentát byl zbytečný, že po Heydrichovi přišli další. Nepřišli. Heydrich byl svým způsobem nenahraditelný. Celý svět viděl, že se Češi nesklonili před Němci, a to ještě v době jejich vítězné války, do Stalingradu bylo daleko. Hitler na pohřbu mluvil, že jeho ztráta se rovná ztrátě několika divizí, a v tom nepřeháněl. Byla to demonstrace síly, ale i skutečná ztráta nacistů, což si myslím, že se ne zcela doceňuje.