Vyhrál s knihou o Heydrichovi

5. 9. 2007  Mladá fronta DNES  str. 8  Kultura  Alice Horáčková

Bývalý člen tajných služeb Jiří Šulc, autor románu Dva proti Říši, včera získal cenu Knižního klubu pro nové talenty.

Praha - Donedávna ho kromě okruhu známých jako spisovatele nikdo moc neznal. Vystudovaný právník, bývalý člen tajných služeb, v současné době úředník Evropské komise v Bruselu. Zřejmě se teď pro Jiřího Šulce (1969), který měl kdysi zálibu v bojových uměních a snil o dráze kriminalisty, leccos změní: jeho román Dva proti Říši o atentátu na Reinharda Heydricha včera získal Literární cenu Knižního klubu, díky níž mohl vyjít.
Známá soutěž podporuje talenty již dvanáct let a daří se jí to. Ze zaslaných rukopisů románů a novel vybírá ten nejlepší a zaručí mu vydání. Nezanedbatelná není ani finanční odměna pro autora, padesát tisíc korun. V posledních letech se takto podařilo objevit třeba Hanu Andronikovou a Martina Šmause, kteří se posléze stali objevy roku. Literární cenu Knižního klubu lze obdržet i opakovaně a zdaleka není určena jen nováčkům, jak ukazuje i příklad Ladislava Pecháčka, autora filmových Básníků. Před pěti lety uspěl s tragikomickou kronikou z českého maloměsta Osvobozené kino Mír.

Na jméně letošního laureáta Jiřího Šulce se pětičlenná porota, v níž kromě spisovatelů zasedají literární kritici či knihkupci, jednomyslně shodla. Vyhrál nad téměř sedmdesáti díly. Autor na románu pracoval několik let, dva roky studoval materiál. Bezmála pětisetstránkový příběh původně napsal v angličtině a marně s ním obesílal britská nakladatelství. Pomalu ztrácel naději, i když byl vnitřně přesvědčen, že román je dobrý. „Je to velmi seriózní beletristická rekonstrukce, která sice nepřichází s převratnou hypotézou, spekulací nebo stylem, ale na rozdíl od interpretací poslední doby představuje hrdinství jako hrdinství a zradu jako zradu. Žijeme v epoše relativizací, ale myslím, že není na škodu, aby si česká společnost připomněla tyto strhující osobní činy a události, které zasáhly Evropu,“ soudí literární kritik, člen poroty Pavel Janáček.

V podstatě vystihl autorský záměr. Jiří Šulc nechtěl smysl atentátu zpochybňovat, vlastně ho podobné debaty rozčilují a vidí v nich kus českého sebemrskačství. „Možná mnozí uvažovali, jestli do toho vrtat, nebo nevrtat - co když tu mají být Němci na věčné časy?Ve dvaačtyřicátém to nikdo nevěděl, a o to mi ten čin přijde statečnější. Těžko říci, zda by nás Němci přestali popravovat - cílem Heydricha bylo vytěžit zemi do mrtě, zabydlet ji Němci. Čechy, které by nepopravili a nesterilizovali, by vysídlili na východ, což byl eufemismus pro plynové komory. Vize - kdybychom seděli jako poslušné stádo -nezaručovala, že bychom to přežili bez úhony,“ soudí Šulc. Za sebe si však netroufá tvrdit, jak by se zachoval - zda by byl statečný jako jeho hrdinové Josef Gabčík a Jan Kubiš. „To nelze zpětně posoudit, musíte v té situaci být,“ dodává.

Podle Jiřího Šulce je jeho příběh věrný skutečnosti. „Většina událostí i rozhovorů popisovaných v mé knize se stala,“ říká vítěz soutěže.

Dva proti Říši je historický román. Nakolik si vymýšlíte?
Chtěl jsem víc fabulovat, ale postupně bylo jasnější, že příběh už nic dramatičtějšího nepotřebuje. Na základě dostupných dokumentů, vzpomínek jsem se snažil odhadnout i charaktery postav: jak jednaly, mluvily, myslely. Doufám, že román osloví i ty, kteří by si odbornou literaturu nepřečetli. Je to příběh, který by se neměl zapomenout.

Šli atentátníci na jistou smrt?
Nebyla to sebevražedná mise. Dostali výcvik pro konkrétní akci a úkol přežít, připojit se pak k odboji. Ale všem bylo jasné, že naděje na přežití jsou malé. Jeden z posledních úkolů, který dostali v Anglii, bylo sepsat závěť. Ti kluci ze skupiny Anthropoid, Josef Gabčík a Jan Kubiš, prošli vším a dokázali neuvěřitelné věci. Měli potíže při seskoku, s krycími doklady, ve sžívání se s cizím prostředím - vrátili se po třech letech do jiné republiky, než znali. A pak odhalení, boj v kostele, který byl z hlediska vojenské taktiky neuvěřitelný: přes sedm hodin sedm chlapů bojovalo pouze s pistolemi proti několika stovkám esesáků se samopaly.

S vědomím všech těch komplikací, životů, mělo to smysl?
Je to doklad toho, že národ nesklonil hlavu. Rozhodnutí o atentátu padlo na podzim 1941, jako reakce na Heydrichův ostrý nástup. Argumentovat počtem životů není úplně fér, protože se popravovalo už předtím. Mám pocit, že máme tendenci patlat se v prohrách a momentech, kdy nám někdo ublížil, pokud možno strašně. Ale připomínat si, co jsme dokázali, že jsme měli skutečné hrdiny, na to moc neslyšíme. Ve finále to vypadá, že Gabčíkovi s Kubišem atentát podobně jako nacisti vyčítáme. Mám z toho hořký pocit, protože to cítím jako debatu, jestli jsme měli ve světové válce bojovat.

Byl Heydrich nahraditelný?
Byl svéráznou postavou v nacistické hierarchii: neobyčejně schopný a výkonný. Zbytek tvořili partajní kariéristé, kteří se dostávali do vedení přes známosti. Heydrich se vypracoval vlastními schopnostmi, a takových moc nebylo. Jeho smrt znamenala pro Němce obrovskou ztrátu.

Myslíte, že nebýt atentátu, změnil by se pohled na český odboj?
Němci tady předtím neměli skutečné potíže, nepotřebovali udržovat zásadní bojové svazy, vázat jednotky, jako třeba ve Francii. Heydrich velmi dobře odhadl, že Češi se jako masa dají ovládnout. Vyhlásil stanné právo, ale pak přidal dělníkům margarínové dávky. A národ to začalo zpracovávat. Vždycky by desítky, stovky lidí vzdorovaly, ale mám pocit, že Heydrich byl s to Čechy dostat do role, kdy by nebyli nebezpeční. Po atentátu už nikdo z německé strany nepředpokládal, že by přechod k Říši byl klidný.

Ve finále to vypadá, že Gabčíkovi s Kubišem atentát podobně jako nacisti vyčítáme. Jiří Šulc