O pitomosti aneb Doma je doma

26. 10. 2006  Právo  str. 2  Salon  JAKUB ŠOFAR

Než jsem začal číst knihu Vojtěcha Mornsteina Gorazdův limit, se kterou autor vyhrál jedenáctý ročník Literární ceny Knižního klubu, nějakým omylem se mně v mozku otevřela příslušná přihrádka a z ní vyskočil americký film Falling Down (1993, česky Volný pád). Hlavní hrdina William Foster, kterého hraje výtečně Michael Douglas, odmítne čekat v dopravní zácpě a shody náhod v něm probudí a postupně znásobí nenávist vůči bezprostřednímu okolí. Ale Mornsteinův román má s filmem společné jen ty shody náhod. V jeden páteční večer dojde na naší slavné dálnici D 1, páteři republiky, v úseku mezi velkomeziříčským mostem a motorestem U devíti křížů k několika spolu nesouvisejícím nehodám. V Praze navíc končí koncert známé skupiny a naopak z Vídně se vracejí fotbaloví fanoušci do Německa a Dánska.

Kolaps dopravy zasáhne daleko větší oblast a zpočátku velice chabé a amatérské kroky odpovědných složek z resortu dopravy a vnitra vše ještě více zkomplikují. Takhle by to možná bylo napsáno v nějaké oficiální zprávě, Mornstein ale s vytříbeným citem, který známe z amerických katastrofických románů, dosadil do hry plejádu postav ze všech sociálních vrstev. Místy přechází jeho sarkastický tón téměř až k cynismu, to když popisuje smrt (asi 20 mrtvých), a text se posunuje na hranici reportážního stylu, v naší próze jev velmi řídký. Autor je navíc bystrým glosátorem nejsoučasnější současnosti, o čemž svědčí například úryvek z projevu profesora Gorazda, odborníka na modelování dopravních situací: ...protože v tomto státě zřejmě nikdo konkrétní za nic velkého konkrétního nikdy neodpovídal. No a zcela náhodou jsem si Gorazdův limit vzal s sebou na tradiční podzimní cestu po Translajtánii, tedy za říčku Litavu. Letos jsme se s kumpány konečně rozhodli, že i za cenu nejvyšších obětí opustíme eurounijní prostor a po několikaletém vyhrožování opravdu přejedeme hranici ve Vyšném Nemeckém. A tady veškeré náhody končí.

Zácpy na slovensko-ukrajinské hranici jsou plánované, řízené a adrenalinové. Při cestě tam se to hemží samopaly, námořnickými tričky pohraničníků, vyplňováním celního prohlášení a osobních vstupních a zároveň výstupních formulářů, kontrolou všeho a několikrát, včetně vaší peněženky, což je jen overtura k tomu, že nakonec vždycky zaplatíte nějaký poplatek či pokutu (to je nakonec to samé). Při cestě zpět už takovou iniciací na straně ukrajinské neprojdete, zato budete nevěřícně popojíždět 400 metrů několik hodin. Při té karikatuře indiánského běhu minete modrou tabuli s věncem zlatých hvězdiček. Když jsme se konečně dokodrcali na slovenskou celnici, která vypadá jak podzemní garáže státního podniku z 80. let, vyjeli jsme docela ostře na muže provádějícího pasovou kontrolu. Zeptal se nás, jak dlouho čekáme. Na naše Pět a půl hodiny! odpověděl hovadsky bodře: Iba?! Z ostatních aut na nás koukali jak na šílence. Vysoký rozdíl cen vede k tomu, že se tady hraje na podloudníky a na zloděje a je to taková tichá dohoda. A my jsme byli v té hře ti třetí – pitomci.