Co všechno se může stát na dálnici

23. 9. 2006  Mladá fronta DNES  str. 3  Scéna – téma  ALICE HORÁČKOVÁ

Kniha Gorazdův limit je výborná. Má jednu nevýhodu - po přečtení člověk ztratí chuť ocitnout se ještě někdy na české dálnici.

Jsou vědci, kteří malují obrazy nebo zpívají operní árie. Biofyzik Vojtěch Mornstein (1955) propadl psaní. V šestnácti letech napsal první povídku o ztroskotání kosmické lodi na Měsíci, ovlivněnou H. G. Wellsem a oceněnou hlavní poctou v regionální soutěži pro mladší autory. Od té doby dlouho nic nevyhrál, až teď - s rukopisem Gorazdův limit zazářil v jedenáctém ročníku Literární ceny Knižního klubu, kam ho přihlásila sedmnáctiletá dcera Lucie. Mornstein se zjevným smyslem pro sarkasmus a ironii vypráví katastrofický příběh o jednom prozíravém vědci, nepříliš schopné policii a především přehuštěné dálnici, na níž se tragicky protne několik osudů.

Na rozhovor jste do Prahy z Brna, kde žijete, přijel vlakem. Auta asi nemáte moc v lásce?
Patřím k té nepatrné části české populace, která auto nemá. Kdysi dávno na něj nebyly peníze a teď už si nepřipadám v tom správném věku, kdy bych se měl učit řídit, zvláště při dnešních parametrech dopravy. Ale to neznamená, že se někdy rád nesvezu.

Takže se vám nedělá špatně na dálnici jako vašemu známému?
Ne, u něj to byl vedlejší produkt četby mé knihy.

Co tedy bylo na začátku toho nepříliš optimistického románu?
Chtěl jsem ukázat, jak nás ovlivňuje přemrštěné konzumentství, a vybral jsem si jeden jeho rys. Rodině nestačí jedno auto, lidé se přemísťují z místa na místo z mnohdy velice malicherných důvodů. A i tam, kam by rychleji došli pěšky či by bylo jednodušší dojet vlakem a autobusem, volí cestu autem. Je to návyk, droga. Představil jsem si krizovou situaci, která by mohla na dálnici vypuknout. Původně to měla být science-fiction, ale potom příběh nějak vklouzl do reality, fantastické prvky vymizely - až na počítačový program, který neexistuje a s nímž by se dalo vypočítat, kdy ke katastrofě dojde.

Trochu mi připadá, že na lidský druh nahlížíte jako na nevědomé bílé myšky, které se slepě ženou do propasti...
Je tam skepse, přístup pozorovatele, který má dojem, že se vše řítí do záhuby: že to bude čím dál horší, budou přibývat jízdní pruhy a počet aut. Ale snad je v závěru románu vidět, že život jde dál, že se něco změnilo a někteří lidé začínají myslet jinak. Absolutní skeptik, to zase nejsem.

Co vás láká na tématech z blízké i vzdálenější budoucnosti?
V mládí procházíte obdobím, kdy vás baví fantastické příběhy, a já patřím k těm, kterým to zůstalo. Po dlouhé odmlce od studentských let, kdy jsem se pokoušel něco psát a pak vytvářel nanejvýš skripta pro studenty, se najednou něco zlomilo. Vrátil jsem se ke staré lásce - pochopitelně je v tom i vliv vědy, kterou se zabývám. V mém oboru, biofyzice, se stýká biologie, chemie i fyzika, trochu jsem přičichl k medicíně. To vše vytváří předpoklady, abych mohl vybírat zajímavé problémy a třeba je zúročit v knize. I v Gorazdově limitu jsou nenápadná místa, která bych bez znalostí z několika věd nesvedl.

V románu jste poměrně kritický k Čechům, píšete o jejich slepé víře a důvěřivosti.
Protože vím, čemu všemu u nás lidé věří. Ale oni tomu stejně tak věří i v jiných zemích, v tom se příliš neodlišujeme. Trochu mě irituje národní vlastnost, když si myslíme bez ohledu na skutečnost, že u nás je vše nejlepší. V románu reaguji na tento někdy ne zcela oprávněný pocit výlučnosti. Nicméně mám tuto zemi rád, to jsou spíše takové ťafky.

Román jste psal poměrně dlouho, více než šest let. Psal se těžce?
Nevzpomínám si, jak se mi psal, z čehož vyplývá, že se mi psal asi dobře. On se ani tak dlouho nepsal, dlouhé byly prodlevy. Rukopis ležel a dozrával. Původně vypadal jinak, byly v něm nepřesnosti, ale dal jsem ho přečíst lidem, kteří se vyznají v práci policie a požárníků, a všechno se spravilo. Pak zase ležel, až jednoho podzimního dne roku dvoutisícího pátého mi řekla dcera: Taťko, je tu nějaká soutěž, musíš tam poslat román. A abych dceru nenaštval, poslal jsem ho a takhle to dopadlo. Dcera je mým literárním agentem a manažerem současně.

Váš katastrofický román byl hned přirovnán k prózám Arthura Haileyho... Cítíte spojitost?
Paradoxně si nejsem jist, zda jsem od Haileyho nějakou knihu četl. Objevilo se vůbec něco podobného v české literatuře? Možná si čeští autoři říkají: jsme malá země, v níž se velká katastrofa stát nemůže. Ale stát se může leccos: proč nám připadá absurdní zřícení Karlova mostu, ale nepozastavili bychom se nad tím, kdyby spadl Brooklynský most v USA? Je v tom zřejmě národní psychologie. Možná bude můj román sondou, jestli český čtenář snese takový námět od českého autora.

Tak mě napadá, není té všeobecné neschopnosti v Gorazdově limitu příliš? Dopravní policie tápe v chaosu, vrtulníku dojde palivo...
Ten vrtulník měl navíc původně spadnout, ale to už bylo příliš silné sousto.

Tu variantu jste zavrhl?
Bylo to zavrženo - a já uznal oprávněnost námitky.

Nasloucháte radám z rodiny?
Rukopis dávám číst lidem především proto, aby mě chválili. Ale mám několik čtenářů, také v rámci rodiny, kteří mi sdělí své kritické připomínky, což vede k hádkám, v kterých zpravidla ustoupím. Mohu však své texty testovat: je to výsledek vícečetné interakce, jak se říká ve vědě. V jednom fantastickém příběhu mě dcera přinutila úplně předělat celou zápletku a to mě strašně rozčililo. Přes své protesty jsem na změnu nakonec přistoupil a zjistil, že je to mnohem lepší.

Vydal jste alternativní slovník Utopený Archimedes, v němž se vypořádáváte s různými druhy pavěd. Kterou považujete za nejkomičtější?
Nejúsměvnější byl náš vyslanec v Jemenu, inženýr, který napsal několik knih o urinoterapii - léčení lidí vlastní nebo cizí močí. V Jemenu si údajně vypomáhal i tím, že podnikal na velvyslanectví - to nesměl: ubytovával lidi a inkasoval peníze, až jednoho dne zmizel. Zůstaly po něm pouze lahvičky s močí, což bylo psáno v novinách. Kde je nyní, jestli byl polapen, netuším, každopádně vyprodukoval přinejmenším dvě díla na toto téma. Vyžadují silný žaludek - vyplachuje se tím i nos...

Dcera jako agentka Je agentkou, manažerkou a lektorkou současně. Brněnské gymnazistce Lucii Mornsteinové je sedmnáct a pevně vzala do rukou literární agendu svého otce Vojtěcha. Začalo to na podzim loňského roku, kdy nevydržela jeho nerozhodnost, šestileté opracovávání rukopisu Gorazdova limitu. "Vždycky říká, že to někam pošle, že si něco najde, že se podívá, zeptá... a většinou to zařídí někdo jiný," říká Lucie Mornsteinová, která také píše povídky a chtěla by se vydat literárním směrem - hlavně ne věda. Gorazdův limit přihlásila do Literární ceny Knižního klubu, kterou si našla na internetu, stihli to těsně před uzávěrkou. "Samozřejmě jsem vítězství moc nevěřila, ale doufala jsem. Věděla jsem, že knížka je hodně dobrá," říká Lucie, která jinak nešetří kritickými -a mnohdy velmi závažnými - poznámkami na adresu otcových děl. "Román je zajímavý mnoha věcmi. Líbilo se mi, že osoby působí reálně - ani bych se nedivila, kdybych takový charakter potkala jako skutečnou postavu. Škoda, že konec je hodně depresivní," dodává Lucie. Před několika dny pomohla Mornsteinovi navázat kontakt v renomované Společnosti pro vědu a umění.