Nuda na dálnici

Richard Olehla  www.iliteratura.cz  2006

Vojtěch Mornstein: Gorazdův limit. Knižní Klub, Praha 2006, 240 stran, 199 Kč 

Za jedenáct let své existence si Literární cena Knižního klubu v Čechách vydobyla značné renomé. Mezi laureáty této ceny najdeme některá známá jména, např. hned v prvním ročníku v roce 1996 Rudolfa Čechuru, v roce 2002 pak zvítězil Ladislav Pecháček, autor knižních předloh filmové trilogie o Básnících. Ovšem pravá hodnota takových cen tkví v objevování nových, debutujících jmen. V roce 2001 Knižní klub vyzdvihl Hanu Andronikovu a její román Zvuk slunečních hodin, v jubilejním desátém ročníku, který se konal minulý rok, zase knihu Děvčátko, rozdělej ohníček Martina Šmause. O dobrém odhadu poroty svědčí koneckonců i to, že obě tyto knihy nakonec ve svých ročnících získaly i Magnesiu Literu za nejlepší debut. A tak když byl tento rok vyhlášen laureátem této ceny další nováček na poli literatury, brněnský lékař Vojtěch Mornstein, a to za román Gorazdův limit, kulturní rubriky českých deníků ihned přispěchaly s reportážemi ze slavnostního ceremoniálu, s rozhovorem a samozřejmě i s recenzemi. 

Zřejmě největší devizou Mornsteinova románu je atraktivní téma. Gorazdův limit je, jak napovídá i povedená obálka, veličinou, která popisuje kritickou hranici, za níž už nejstarší, nejdelší a nejnebezpečnější česká dálnice D1 definitivně zkolabuje. Apokalyptickému nádechu asi rozumí každý řidič, který musí po "déjedničce" často jezdit. Nejednoho už jistě někdy napadlo, jaké by to bylo, kdyby se kolona, v níž vinou uzavírky, opravy mostu či havárie na dlouhé hodiny uvízl, už nikdy nerozjela. Koneckonců, Gorazdův limit už dálnice párkrát zažila: vzpomeňme třeba zimu před několika lety, kdy namrzlou vozovku kompletně zablokovaly kamiony na letních pneumatikách a spojnice mezi Prahou a Brnem se proměnila v gigantické parkoviště, na němž lidé v mrazu strávili celou noc. Mnohým z nich došel v kolonách benzin, který spálili přitápěním, nebylo co jíst, kam si odskočit, kde spát. S problémy Mornsteinova románu se tedy lze snadno identifikovat. K atraktivitě Gorazdova limitu přispívá i ambiciózní stavba celého příběhu, v němž autor paralelně sleduje hned několik osudů jednotlivých účastníků celé tragédie. 

A jak to celé v Mornsteinově románu začalo? Docela jednoduše: u kultovního motorestu Devět křížů se jednoho večera srazí dodávka s odstaveným kamionem; následkem dalších havárií se celá dálnice postupně zastaví. Celá situace se notně zkomplikuje faktem, že z Prahy do Brna míří autobusy fanoušků jedné taneční skupiny a že opačným směrem, přesněji z Vídně do východního Německa a Dánska zase jedou fanoušci německého a dánského fotbalového národního týmu. "Déjednička" je tedy plná až po okraj, auta stojí, plameny z havarované cisterny šlehají desítky metrů vysoko, pomalu postupují směrem k benzinové stanici a čtenář se těší, jak to celé zvládnou krizové složky na dálnici a autor na papíře. 

A právě v tom tkví kámen úrazu Gorazdova limitu. Na rozdíl od progresivního plukovníka Grocha, který jako jediný v úvodu pozorně naslouchal přednášce matematika Jeronýma Gorazdy a jenž se zásadní měrou postará o zdárné vyřešení celého problému, Mornstein nezvládl ani základní pravidla, jimiž se takový napínavý příběh řídí. Po relativně svižném začátku si najednou neví rady. Jeho postavy (a že jich v příběhu vystupuje celá řada, od běžného škodovkáře s rodinou, přes ruského gastarbeitera, který se rozhodl fandit národnímu týmu svého chlebodárce, až po bezdomovce) jsou neskutečně statické a potácejí se po scéně sem a tam, až je konečně vysvobodí konec románu. Na ten čeká jak na smilování už zhruba od třetiny knihy i čtenář Gorazdova příběhu, přičemž na vině je i autorův takřka středoškolský styl. Výsledný dojem nevylepší ani finále knihy: vyvrcholení je nemastné neslané, jako by ani sám autor netušil, jak to má celé skončit. Pražského čtenáře možná ještě lehce popíchne Mornsteinův lehký brnocentrismus: celé drama se totiž odehrává na několika kilometrech dálnice těsně před Brnem. Ani to však nestačí na nějaký výrazný pocit, byť negativní. Gorazdův limit je prostě jedna velká nuda. 

V závěrečné poznámce uvádí Mornstein, že napsat celý příběh mu trvalo takřka sedm let. Je třeba ocenit cílevědomost, díky níž jej dokončil; kdyby se to však nestalo, současná česká literatura by neutrpěla žádnou újmu. Když se vrátíme obloukem k Literární ceně Knižního klubu: už jednou se v historii stalo, že první místo nebylo uděleno, v roce 1997. Než přiřadit Mornsteina k Andronikově a Šmausovi, možná měla mít letos porota stejnou odvahu.