„Chtěl jsem ze sebe dostat energii“

5. 11. 2005  Novojičínský deník  str. 6  Novojičínsko  Ivan Pavelek

„Chtěl jsem ze sebe dostat energii,“​ říká o své prvotině Děvčátko, rozdělej ohníček Martin Šmaus

Již zhruba dva měsíce slávy si užívá Martin Šmaus (40) z Oder. Jeho rukopis se stal vítězným v 10. ročníku Literární ceny Knižního klubu a vyšel jako román pod názvem Děvčátko, rozdělej ohníček. „Je to název křehké bolavé cikánské písničky. A právě takový je příběh malého Andrejka, odehrávající se v městských domech i chatrčích slepených z bláta a rezavého plechu,“ uvedl o své knize autor. O tom, jak a proč se drsný příběh o životní pouti Roma Andreje Dunky zrodil, se čtenáři mohou dočíst více v následujícím rozhovoru.

Styl Vašeho psaní chvílemi připomíná Bohumila Hrabala. Dá se říci, že Hrabal byl pro Vás po stylistické stránce inspirativní zdroj?
Člověk nemůže stvořit více než se do něj vejde. Ať už se to týká literatury, filmu nebo vlastních zážitků, ale je pravda, že Hrabal měl, alespoň na způsob psaní, asi vliv největší. Hlásím se k němu a myslím si, že je náš největší spisovatel a vlastně i světový. Mnozí nositelé Nobelovy ceny podle mne psali knížky mnohem slabší.

Děj knihy Děvčátko, rozdělej ohníček je usazený do prostředí romské komunity a působí velmi realisticky. Jedná se o skutečný příběh nebo o fikci?
Je to totální fikce. Celé je to vymyšlené, reálné je jen prostředí, které jsem jednak sám poznal, a také více lidí mi již sdělilo, že jsem ho popsal velice věrně.

Měl jsem pocit, jako by se část toho příběhu odehrávala v romských vesnicích na Východním Slovensku. Je to tak?
No, je to až za Michalovcemi. Byl jsem tam čtyřikrát, autem, vlakem i na kole. Na mne to působilo jako konec světa. Když jsem tam byl poprvé, do Polska se nesmělo, byl výjimečný stav, na Ukrajinu se nesmělo vůbec, takže tam na Kremenci skutečně končil svět. Bylo to trojmezí-hranice tří států a pro nás Čechy bylo přístupné jen území Slovenska. Přítomnost té hranice vlastně hraje v té knížce dost velkou roli. Na druhé straně jsou vlastně Západní Čechy, kde z podobných důvodů také končil svět.

Žil jste nějakou dobu v Plzni. Je tam nějaká větší romská komunita?
Přesně v tom Petrohradě, to je vyhlášená čtvrť.

Stýkali jste se? Mezi dětmi přece jen nebyly a nejsou takové předsudky jako mezi dospělými…
Tam, kde jsme bydleli, jsme se přistěhovali z Rokycan, když mi bylo třináct let. Navíc ve čtvrti, kde jsme bydleli, cikáni nejsou. Takže z Rokycan jsem měl osobní poznatky, z Plzně již spíše zprostředkované právě díky Petrohradu, kde měli zastoupení velké.

A v těch Rokycanech jste se stýkali?
Jako děcka jsme si normálně hráli zhruba do začátku školy. Pak se to nějak rozdělilo a ty dva světy se pořád víc a víc oddělovaly. Oni totiž žijí daleko rychleji. Jak si tak vzpomínám, tak oni nás v podstatě předběhli. Začali dříve kouřit, začali dříve chodit za školu, začali dříve téměř všechno. Navíc hodně drželi pohromadě, takže to byl už úplně jiný svět.

Romské výrazy a zvyky popsané v knize jste odpozoroval? Nebo jak jste se k nim dostal?
Něco z dětství, z cestování, asi nejvíce jsem čerpal z písniček. Kde jsem si nevěděl rady, pomohl slovník.

Vrátím se zpátky. Děj Vaší knihy vznikl spontánně nebo třeba cíleně, například kvůli tomu, že v Odrách, kde žijete, je rovněž poměrně velká romská menšina?
Nebylo to cíleně. Začal jsem psát před osmi lety, když jsme se vrátil z Népálu a potřeboval jsem vyjádřit nějaké své myšlenky a pocity z prostoru a svobody. Napsal jsem několik kratších textů a jeden z nich mi vyrostl do podoby mé první knihy. Přišlo to nakonec samo. Napsal jsem, co jsem chtěl vyjádřit, co jsem chtěl napsat.

Jak dlouho jste knihu psal?
Rozsah psaní trval asi tři roky s přestávkami. Nejvíce asi v letech devadesát osm až dva tisíce. Pak to v podstatě několik let leželo, protože jsem na to neměl čas ani síly. Až v posledním asi roce jsem nad tím seděl a snažil se to očesat o balast a zbytečné odstavce, aby to dostalo tvar, který bych byl schopný předložit.

Bylo těžké napsat tolik textů, které by vydaly na knihu?
Samotné psaní mi problém nedělalo. Když jsem neměl co napsat, když jsem zkrátka v sobě neměl tu energii, tak jsem nepsal. Kvůli knížce jsem nakonec vyhodil některé delší texty. Ty byly ale hlavně o historii a o politice. Nevyhodil jsem je proto, že by byly slabé, ale čtenáře by zbytečně odváděly od děje. Největší potíže mi dalo pospojovat to do konečného tvaru.

Hledal jste vydavatele?
Pro mne by to bylo moc složité, protože nikoho neznám. Nevěděl jsem, co s tím. Jako šance se nabídla soutěž Knižního klubu, což je největší soutěž pro nevydané rukopisy, tak jsem využil této příležitosti.

Jak jste přijal skutečnost, že rukopis někoho zaujal a ten někdo má chuť jej vydat knižně?
Když zavolali, byl jsem z toho naměkko. Samozřejmě, že jsem byl moc rád. Je to první dítě, první knížka. A když se tak chytí, tak to vždy potěší.

Říkáte první dítě, takže mohlo by být i druhé dítě? Říkal jste, že jste měl mnoho textů…
Jsou to drobnější texty, možná z nich něco nakyne. Každopádně to psaní není samotné psaní. Je to určité soustředění energie. Kdybych ji necítil, asi bych se do ničeho nepouštěl. Nemohl bych napsat něco, o čem bych tušil, že bude od počátku průměrné a slabé.

Takže nějaká prvoplánovitost u Vás neexistuje?
Ne. Chce to dát tomu volný průběh. Třeba se nashromáždí tolik myšlenek a energie, že budu schopný napsat někdy něco dalšího. Samotné psaní není důležité. Důležité je vědět co a proč to napsat. Určitě nenapíšu pokračování, přestože ta knížka má otevřený konec.

Napadá mne, jak se Vám čtou nyní knihy jiných autorů? Jste kritičtější nebo si zachováváte odstup?
Našel jsem nějaký svůj způsob psaní a jakýkoli jiný způsob je mi cizí. Je pravda, že teď se mi mohem hůř čte. Ty knížky určitě nejsou špatné, ale už se na ně dívám víc kriticky a více subjektivně.

Recenze a kritiky knihu vesměs chválí. Jak to vnímáte jako člověk, který zpočátku měl jen chuť ze sebe dostat energii?
Nikdy jsem necítil potřebu být na světle, spíše jsem byl vždy zalezlý. Samozřejmě, že jsem rád i když mi ta popularita trochu vadí. Ta knížka ať je dobrá, ale já necítím potřebu být slavný. Stačí mi, že ta knížka na lidi působí a oni mi dávají najevo jak to, že se jim líbí i to, že jsem perfektně vystihl prostředí, ve kterém se odehrává. A těší mě, že ty ohlasy jsou z celé republiky nejen z Oder.

Martin Šmaus

-narozen 1965 v Jihlavě,

-třináct let žil v Rokycanech,

-vystudoval elektrotechnickou fakultu

-ženatý, dvě děti,

-žije v Odrách

-pracuje jako technik v Městské nemocnici v Odrách.