Oceněný pohled na svět, který mizí

21. 9. 2005  Mladá fronta DNES  str. 10  Kultura – knihy  Alice Horáčková

Martin Šmaus získal za svou prvotinu Děvčátko, rozdělej ohníček cenu Knižního klubu.

Praha - Tři roky psal technik z moravských Oder Martin Šmaus (1965) knihu. Kromě manželky se nikomu nesvěřil, rukopis poslal do Literární soutěže Knižního klubu -a vyhrál. Román Děvčátko, rozdělej ohníček o cestě východoslovenské cikánské rodiny a především o osudu chlapce, který nikam nepatří, nyní vyšel knižně. Ocenění spojené s částkou 50 tisíc korun autor včera převzal v pražském Rudolfinu.

Pracujete jako technik v nemocnici. Kdy jste začal psát?
Asi před osmi lety, po návratu z Nepálu, kde jsme asi měsíc chodili po horách. Všechny zážitky a pocity jsem se snažil vyjádřit přes psaní. Aprávě jeden z textů mi při psaní začal pod rukama růst a kynout, až vyrostl do téhle knížky. Takže spíš mě to téma přitáhlo samo, psát o této komunitě nebyl můj původní úmysl.

Proč se Nerom jako vy rozhodne psát o Romech?
Základem byly vlastní zkušenosti s cikánskou komunitou, protože do třinácti let jsem žil v Rokycanech, v jejich sousedství. I v Odrách, kde bydlíme čtrnáct let, je máme za sousedy, ve stejném domě. Fascinovala mě i jejich historie a jejich několikasetletá pouť z indické pravlasti až k nám, pohyb na západ, který se nezastavil ani dnes. Po válce neváhali zpřetrhat své kořeny a z východního Slovenska mířili do Čech, zejména přes pohraničí a průmyslová centra - Ostravu, Most, Kladno. A v době, kdy jsem psal tuhle knížku, cesta některých z nich se rozběhla dál, do Kanady či Británie. Ale popsat cikánské prostředí, i když se zdá zajímavé a pro nás i těžko pochopitelné, bylo pro mě až druhořadé. Snažil jsem se zachytit zejména vnímání energie a pohybu, cesty. Jak plyne čas, jak se lidé rodí a umírají, jak se střídá noc a den, v životě radost, smutek a žal. Jak se vše mění a znovu opakuje. A možná jsem se i troufale pokusil vyjádřit slovy to, co se obvykle vyjadřuje jinými prostředky - hudbou, tancem nebo obrazy.

Máte pocit, že Romové žijí intenzivněji?
Žijí hlavně s jiným časovým horizontem. Nepamatují si včerejšek a nevědí, co přinese zítřek, protože žijí dnes. S tím souvisí temperament a impulzivnost: zatímco my desetkrát rozmýšlíme, oni jednají. A také mají odlišný vztah k hromadění majetku: k životu nepotřebují vlastnit domy, zahrady a pole. Odlišně vnímají i pravdu, která je pro nás objektivní kategorií, pro ně však kategorie dočasná a užitková - to, co jim v tu chvíli může přinést užitek či prospěch. Z toho plynou obrovská nedorozumění. Jinak chápou i slovo domov. Pro ně to není byt nebo dům se zahradou, ale lidé, široká rodina, děti, staří rodiče… V domovech důchodců cikánské stařenky a stařečky nenajdete.

Jak Romy vnímáte?
Pozitivně i negativně, v tom se má zkušenost shoduje se zážitky většiny Neromů, Necikánů, gadžů a asi to není třeba příliš rozvíjet. Ale na druhou stranu obdivuji jejich temperament, úžasnou hudbu vycházející z jejich postoje k životu.

Místo vašeho hrdiny Andrejka je však někde mezi oběma světy, nezapadá ani do jednoho...
To je jeden ze zdrojů napětí mé knížky. Andrejko je sice Cikán, narodil se v cikánské osadě, ale z toho prostředí byl vytržen. Kvůli jinakosti není přijímán ani cikánským, ani gadžovským světem, všude je trochu navíc, cizí. V tom je i další smysl knihy: ukázat, jak těžký život může mít člověk, a zejména dítě, které se od ostatních liší a vlastně nikam nepatří. A nemusí jít jen o původ, někdy stačí té odlišnosti docela málo…

Uvádíte, že knihu jste napsal z úžasu nad mizejícím světem koní a bryček. Je v tom také trochu stesk?
Spíš povzdech a lítost nad tím, co asi nenávratně zmizelo a dál mizí. Koně a bryčky, to jsou takové symboly starých časů, ale to přizpůsobování pokračuje i dnes. Je mi líto, že romaňi - krásnou, starou a zpěvnou řeč - už u nás téměř neuslyšíte, snad ještě na Slovensku, především v osadách. Ale přitom je zajímavé, že do písniček čeština nepronikla a i ti, kteří doma mluví jen česky, zpívají v romaňi.

Odkud jste načerpal romštinu a další dialekty, které se v knize objevují?
Většinou z písniček. Kde jsem si nevystačil, pomohl slovník a základy mluvnice Mileny Hübschmanové. Lituji, že romaňi víc neovládám, určitě by se četnějším využitím text ještě víc obohatil. Přesto jsem se o to pokusil, citoval jsem také slovenštinu, východní slovenštinu, kterou se mluví na Zemplíně, rusínský, pražský či plzeňský nebo ostravský dialekt. Neměl jsem v úmyslu psát knihu o folkloru, jen jsem potřeboval zostřit vnímání prostředí, ve kterém se děj odehrává.

Získal jste cenu, nyní zažíváte pozornost. Nemáte strach, že vás kolotoč akcí vyvede z míry?
Ta pozornost médií už mě pořádně vychýlila, jen doufám, že si na ni nezvyknu a brzy se zase vrátím z toho ostrého světla zpátky do svých temných slují a medvědích brlohů. Ostatně, stále si nejsem jistý, zda se porotci nespletli.