Když není včerejšek ani zítřek

21. 9. 2005  Lidové noviny  str. 20  Kultura  Ondřej Horák

Debut Martina Šmause s názvem Děvčátko, rozdělej ohníček zvítězil v 10. ročníku Literární ceny Knižního klubu, která byla včera slavnostně předána v pražském Rudolfinu.

LN Napsal jste něco již před románem Děvčátko, rozdělej ohníček?
Začal jsem psát až v roce 1997, poté co jsem byl v Nepálu a potřeba nějak se vyjádřit a pojmenovat své pocity a názory mě přivedla k psaní. Tahle kniha je vlastně prvním rozsáhlejším textem, který se mi pod rukama rozrostl.

LN Proč jste si pro svůj román vybral zrovna život Romů?
Vědomě jsem nic nevybíral, spíš to přišlo samo. Chtěl jsem psát o cestě, o hledání, pocitu svobody, vnímání prostoru a času a Cikáni byli, jsou a budou národem, který je svou povahou pořád na cestě. A už dávno předtím, než jsem začal psát, mě fascinovala jejich úžasná hudba. Protože v tomhle byl k Cikánům pánbůh štědrý.

LN A osobní zkušenost s Romy máte?
Do třinácti let jsem žil v Rokycanech, tam jsme si jako děti užili opravdu hodně, potom v Plzni a i teď - v Odrách. I v našem domě bydlí jedna romská rodina.

LN Z románu vysvítá, že romské pojetí pravdy je nám velmi vzdálené - je totiž zcela účelové.
Pravda je to, co může přinést prospěch, užitek. A někdy se ta pravda změní každých pět minut, protože je v tu chvíli prospěšné něco jiného. To je častý zdroj nedorozumění.

LN Druhá zásadní odlišnost je myšlení do budoucnosti. Zatímco my v létě stavíme kamna, aby nám v zimě nebylo zima, Romové v létě ústřední topení odvážejí do sběrny, protože potřebují peníze, a nezajímá je, že jim v prosinci bude zima.
To je taky typicky romská mentalita - nepamatují si včerejšek a nestarají se o to, co přinese zítřek...

LN V románu přijde romská rodina do žižkovského domu a postupně všichni ostatní odejdou. Je to skutečně tak, že soužití není možné?
Soužití možné je, náš dům v Odrách je toho příkladem. Ale máme v tomhle směru štěstí, protože jsou - i u nás - jiné domy a třeba v Rokycanech a v Plzni byly i celé ulice -ghetta.

LN Popisujete život na východním Slovensku, v Ostravě, Praze, Plzni. Je takto „rozcestovaný“ i váš život?
Narodil jsem se v Jihlavě, pak jsme se přestěhovali do Rokycan. Následně jsme se ještě přesunuli do Plzně a já potom studoval střední i vysokou školu v Praze. Po vojně jsem získal místo v Rožnově pod Radhoštěm, a nakonec jsme s manželkou, která pochází z Nového Jičína, získali práci a byt v Odrách, kde žijeme dnes. Ta místa tedy většinou dobře znám.

LN Váš román je široký nejen místopisně, ale i historicky a ukazuje, že kdyby se po válce Československo znovu nespojilo, zřejmě by v Čechách romské obyvatelstvo bylo velmi vzácným fenoménem. Dá se to tak říci?
Ano, protože zatímco v protektorátu byla většina Cikánů vyvražděna, i Židů - v knize píšu, že jsme měli dva brášky, jednoho staršího, moudřejšího, židovského a druhého mladšího, zlobivějšího, cikánského a s válkou jsme o oba přišli, zchudli jsme o ně... Na Slovensku byli téměř všichni slovenští Židé vyvražděni, ale cikánská komunita přežila. A po válce a odsunu Němců se jich část přesunula do Čech, zpočátku především do pohraničí.

LN Studoval jste při psaní historické souvislosti?
Příběh jsem začal psát tak, jako by se odehrával v jakémsi bezčasí, ale postupně mě děj donutil ukotvit ho jak místně, tak časově. Tak jsem se dostal k historii - válce, pohnuté historii rusínského národa až třeba k rozdělení Československa. A protože jsem chtěl být co možná nejpřesnější, tvůrčí svoboda musela tato fakta respektovat.

LN Co říkáte romským televizním a rozhlasovým pořadům, časopisům či internetovým stránkám?
Sledoval jsem je, ale musím říci, že žádný přínos jsem z toho neměl. Jejich svět, nemůžu si pomoci, nemá se skutečným nic společného. Je to, podle mého názoru, uměle vytvořený svět, který normální Romy vůbec nezajímá, protože mají jiné problémy - existenční.

LN Ukazujete, že existenci si Romové obstarávají sociálními dávkami, krádežemi, v „nejhorším“ případě prací, ovšem to pak ve své rodině ztrácejí autoritu. Odpovídá i toto skutečnosti?
Myslím, že ve většině případů ano. Důležité není pracovat, důležité je zajistit prostředky na obživu, a to se většinou děje tím nejsnadnějším způsobem - prostřednictvím sociálních dávek. A zatímco gadžové většinou mívají jen tolik dětí, aby jim mohli zajistit obživu a třeba investovat i do jejich vzdělání, pro Romy znamenají děti spíše zdroj peněz. A tak se díky naší štědře rozvinuté sociální síti většinou vytratí jakákoli motivace k práci i vzdělání. S tím souvisí i naprosto geniální nápad s cestami do Kanady a Anglie. To by, myslím, nikoho z nás, gadžů, nenapadlo.

LN Protože tady máme domy, pozemky...
Pro Cikány majetek tolik neznamená, není pro ně důležité mít, ale žít. A možná v tom je příčina nedorozumění, protože my a celá naše západní civilizace je zkrátka naučená žít jinak - vydělávat s cílem hromadit majetek, a zabezpečit tak nejen sebe, ale i své děti...

Recenzi románu čtěte v zítřejší příloze Premiéry

Literární cena Knižního klubu

Románový debut Děvčátko, rozdělej ohníček Martina Šmause (1965), technika nemocnice v Odrách, se stal vítězem 10. ročníku Literární ceny Knižního klubu. Mezi předchozí laureáty této ceny patří např. Hana Andronikova, Ladislav Pecháček či Václav Křístek. Právě byl vyhlášen nový ročník, v němž bude vítězný román opět knižně vydán a jeho autor také získá odměnu padesát tisíc korun.