Václav Křístek: Jakub Krčín z Jelčan je mucholapka, na kterou se krásně lepí nejrůznější historky

2004  Dobré čtení  Denisa Novotná

Václav Křístek (*1954) v osmdesátých letech minulého století vystudoval katedru režie na FAMU, poté pracoval ve Filmovém studiu Barrandov, kde v roce 1988 debutoval celovečerním filmem „Zvířata ve městě“. Od devadesátých let pracoval především pro Českou televizi. Věnoval se zpočátku především hudebním programům, což autorsky završil dlouhodobým projektem o dějinách čs. rocku – „Bigbít“. Točil dokumenty a publicistické pořady. Později se vrátil k hraným projektům ( Čarodějka , pohádka „Císař a tambor, Deník šílené manželky, Pátek čtrnáctého, Hodný chlapec). Román o Jakubu Krčínovi z Jelčan je jeho prvním prozaickým pokusem. 

Napsat knížku, dobrá, to není od vaší profese zase až tak daleko. Ale proč historické téma? 
Já miloval historické knížky od dětství. Především Tři mušketýry. Ještě jako kluk jsem pátral , jestli by se nějací dobrodruzi s kordem nedali najít i v Čechách. Objevil jsem  knížku Mistr Campanus od Zikmunda Wintera, která měla na obalu krásnou kresbu od Adolfa Kašpara. Byli na ní nějací mušketýři, kterak hrají kostky. To mně zaujalo a tak jsem si knihu přečetl. Líčení bělohorské tragedie na mě udělalo obrovský dojem. Začal jsem pátrat, co k Bílé Hoře vlastně vedlo. A tak jsem se začal amatérsky zabývat šestnáctým stoletím. 

A proč jste se zaměřil na Jakuba Krčína z Jelčan? 
To souvisí s krajinou. On se pohyboval v krajích, ke kterým mám hluboký vztah. Na Jičínsku, v jižních Čechách. A je to plnokrevná postava s úchvatným osudem. Taková mucholapka, na kterou se krásně lepí nejrůznější historky.  

Co vás láká na líčení osudů historických postav? 
V tomhle žánru a ještě pokud si zvolíte za hrdiny obecně známé skutečné historické postavy, přistupujete na zvláštní hru. Nejen autor ale i čtenář zná osud těch lidí už dopředu. Dříve, než vlastně začne číst. Je tu jasná dějová linka, schéma, které lze lépe či hůře naplnit vymýšlením nejrůznějších zápletek. Smutných, absurdních, srandovních. A romantických, pochopitelně.  Historický román by podle mne měl mít alespoň některé z rekvizit upadlé literatury. Někdo v něm musí cválat na koni tmou za podezřelými cíly, jinak je to nuda. To patří k žánru. 
  
Jak knížka vznikala?
Jednoho jarního odpoledne v roce 1978 se mi nechtělo na přednášku a tak jsem vzal prázdný tlustý sešit, které se tehdy začaly zrovna prodávat a já jeden koupil a začal jsem do něj sepisovat příběhy, vsazené do konkrétní krajiny. Hodně na mě zapůsobilo líčení půtek Kryštofa Gendorfa s jeho sousedy v Krkonoších, jak je vylíčil August Sedláček. Ze zmínek o tom, že mu Valdštejni zatopili doly a překopali labské koryto, aby teklo jinudy, jsem si upletl příběh, že v tom měl prsty Krčín, který tehdy sloužil u Trčků na Velíši. A dobrodružství bylo na světě. Psal jsem inkoustovým perem do sešitu pro vlastní radost a pro potěšení mé  ženy a několika přátel. Když jsem chtěl něco opravit, tak jsem to přelepil čistým papírem a Eva, má žena, tam nakreslila obrázek. Nahromadili jsem celý stoh těch tlustých sešitů. Teprve až začala éra počítačů, donutila mne manželka, abych se k psaní vrátil. Přepsala několik prvních kapitol a já je začal upravovat a přidávat další. Trvalo mi to dlouho. Začali jsme s létem 1558 na T 602 a skončili v létě 1559 ve Wordu.   

Zmínil jste se o Kryštofu Gendorfovi. V románu ho ale nazýváte Jandorf.
Tak jej jmenuje August Sedláček. Mně se ten starodávný trošku zpotvořený tvar jména líbí. Je voňavější. Ona ta doba vůbec měla svou zvláštní poetiku jmen. Německé se počešťovaly, české poněmčovaly. Kdo měl co dělat se vzděláním a tedy latinou, dával si jméno latinské. Ta tehdejší jména a jejich zkomoleniny mají obrovské kouzlo a jsou součástí příběhů těch, kteří je nosí.,    

Jak je to s historickou věrností?
Většina příběhů, o kterých vyprávím, je skutečných. I tak okrajové epizodní figurky jako je třeba lapka, kterému pro krásu tváře přezdívali Panenská Prdel, jsem  objevil v nejrůznějších historických pojednáních. Ale napsal jsem beletrii a ne dějepisnou studii. Takže s příběhy i postavami zacházím hodně volně. Krčín pocházel z Kolína, sloužil u Trčků na Velíši a později v Borovanech, to je historická skutečnost. Už vůbec není potvrzené, že by studoval na pražské univerzitě a téměř jistě se neúčastnil ani náboženských bouří v Olomouci, ani nezajišťoval slavnost básnické družiny pana Hodějovského, natož aby hledal poklady na Jivně. V každém případě se ale vyplatí poctivě hledat v nejrůznějších pracích historiků, včetně těch nejzapomenutějších místopisců. Často objevíte úplné poklady. Skvělá je Pánkova edice Březanova Života posledních Rožmberků. Vděčný je samozřejmě gigant Sedláček. Nejlepší zápletky si člověk nevymyslí, ty přinesl život, což je sice fráze, ale platí.