Paterek a pastýřka laní

25. 4. 2003  Víkend HN  str. 33  literatura  Miroslav Stoniš

Příběh lásky katolického kněze a osmnáctileté dívky vypráví ve své próze zkušený ostravský spisovatel a dramatik. Jeho humoristicky laděný rukopis získal letos Literární cenu Knižního klubu a na podzim by měl být v tomto pražském nakladatelství vydán. Tak totiž velí osmiletá tradice tohoto ocenění. Porota složená z literárních kritiků, historiků a publicistů ocenila nejen autorovu odvahu líčit vyváženě poměr mezi láskou, svobodou a povinností, ale také styl a jazyk. Ten se podle posudku poroty blíží tradici poetistické či raně surrealistické prózy. Příběh je zasazen do regionu mezi Brnem a Beskydami.

Usnuli jsme, jako bychom leželi na schodech před chalupou. Jen turecký půlměsíc nám chyběl! V hlubokém spánku jsem vstal, rozhrnul záclonu a otevřel okno. Turecký půlměsíc na nic nečekal a zasekl se špičkou do okenního rámu. Úklonou jsem mu dal najevo, že ho vítám, a vrátil se k Zuzance. Probudila se. Asi jí už bylo beze mě smutno. Dva lidé, i když spí v jedné posteli a tisknou se k sobě, zůstávají sami. Teprve v bdělém stavu jsou zase spolu a dovedou to ocenit. "Nechceš se jít okoupat?" navrhl jsem. "K potoku?" "Do koupelny je to blíž. A navíc - nic tak nedovede Albínu potěšit, jako když ráno najde postříkané dlaždičky." Vzal jsem do dlaní trochu světla z noční lampičky, abych je v koupelně rozhodil na stěny. Zuzanka nahá usedla na okraj vany a přehodila nohu přes nohu. Všimla si, jak upřeně a v obdivu se na ni dívám, a potěšeně se na mě usmála. Měla radost, že se mi líbí. Můj život byl dosud tak truchlivý! Zuzanka byla první dívka, kterou jsem viděl nahou. Snad také proto jsem se nemohl nasytit toho pohledu.

Už od dětství mě trápila nesmělost. Jen se ke mně přiblížila některá z mých spolužaček, vzal jsem nohy na ramena. Někdy jsem dokonce utekl před dotěrnou spolužačkou z vesnice až do Ostravy, jindy zase až do Frýdku-Místku nebo Českého Těšína. Na gymnáziu už to bylo jiné, tam jsem propadal jedné lásce za druhou, všechny však byly platonické a tak nemožně nevinné. Stačilo, aby o mě studentka zavadila loktem nebo mi sáhla do rozkroku, a už jsem propadal panice. Nakonec jsem pochopil, že nejlíp mi bude v semináři, daleko od všeho ženského světa. Ale od koho jsem vlastně utíkal? Od děvčat, nebo sám od sebe, od své spalující touhy? Jediná nahota, kterou jsem zatím znal, byla stehna kuchařky Albíny, když ji relikt folklorní tradice přiměl, aby se zatočila jako na obrtlíku. Ještě jednou opakuju, jak truchlivé! "Paterku, věříš ty v Boha?" "Věřím, ale nepřikládám tomu žádnou důležitost. Sloužil bych Bohu, i kdybych v něho nevěřil." "Ty bys mu sloužil," podivila se, "i kdybys v jeho existenci nevěřil?" "Víš, nemyslím si, že by Bůh bůhvíjak toužil po tom, abychom mu sloužili. Nesloužím Bohu, ale lidem, kteří v něho věří. A je to dobrá služba. Věřící mají snazší život a taky se jim líp umírá, pokud jim ovšem včas poskytnu poslední pomazání." Pustil jsem sprchu a Zuzanka po zadečku sklouzla do vany. Zavřela oči a nechala na sebe dopadat proud vody. Znáte tu řeckou romanci o bohu Diovi? Něco nám o tom říkali v semináři. Aby se zmocnil Danae, která ho odmítala, proměnil se Zeus v déšť a zapršel na ni. Znásilnil ji tímto neobvyklým způsobem a ona otěhotněla. Voda prýštila a odskakovala od Zuzančina těla, pěnila na její pleti, stékala po ní a proměňovala ji v Danae. Byl jsem rád, že nejsem Zeus a že se nemusím uchylovat k takové sice božské, ale přesto sprosté lsti, a že Zuzanka mi patří o své vůli a že se jí můžu zmocnit, kdykoli se ve mně ozve touha. Vytrhla mi sprchu z ruky a obrátila ji proti mně. Nemám atletické tělo, nejsem samý sval a šlacha, spíš naopak, Zuzanka se však přesto na mě dívala s potěšením.

"Tak ty říkáš, paterku, že vůbec nezáleží na tom, jestli věříš nebo nevěříš v Boha?" Přitiskla se ke mně, aby proud vody padal na nás oba současně. Zvedla sprchu nad hlavu, ale po chvíli ji zatlačila mezi naše břicha a smála se, když voda stříkala na všechny strany. "No tak to bys mohl hodit za hlavu i přikázání nesesmilníš a..." "A?" "A propustit Albínu a vzít si za kuchařku mě. No co tomu říkáš?" "Veřejné mínění by se s tím nesmířilo a moje ovečky by utekly k páteru Kobzolovi." "Co na tom, velebníčku! Aspoň bys měl míň práce a zbývalo by ti víc času na mě," zasmála se. "Už budu muset jít," vzpomněla si, když jsem ji velkým huňatým ručníkem vytřel do sucha. Jak si přetahovala přes hlavu šaty, světlo na ní pohasínalo, až zase přede mnou stála v hluboké tmě. "Slyšíš? Co to je? Něco tady šramotí!" polekala se. Ale to nic není, to jenom tam v předsíni novorozené botičky shánějí něco do zobáčku," uklidnil jsem ji. Pustil bych ji dveřmi, ale Zuzanka vyskočila oknem. Po krátkém zaváhání jsem vyskočil za ní a dopadl do rozkvetlého záhonu mrkve a petržele. "Doprovodím tě domů." "Nahý?" ukázala na mě pobaveně. Nahota mi té noci připadala tak samozřejmá a přirozená, že jsem ji už ani nevnímal. Protože jsem u sebe neměl od fary klíče, nezbývalo mi než se vrátit stejnou cestou. A abych v předsíni nerušil novorozené botičky, zase jsem vyskočil oknem. Zuzanka na mě čekala s kolem v ruce. "Já jsem někdy tak nemožně spořádaná! Nevíš, proč jsem chtěla, aby ses oblíknul? Bylo by to tak zábavné, kdybys mě doprovázel nahý! Všechny spolužačky by mi to dobrodružství záviděly." Co jiného mohla její poznámka o spolužačkách znamenat, než že je připravená proměnit naši dosud tajnou lásku ve věc veřejnou? Vyhrnul jsem si nohavici, aby se mi nezapletla do řetězu, Zuzanka si sedla na tyč a vyrazili jsme. Turecký půlměsíc nás věrně doprovázel a jeho špičky byly ještě ostřejší než včera. "Máme kliku," vykřikla Zuzanka do větru, když jsme sjížděli z prudkého kopce, "že jsem tam na dvorku uviděla stát zrovna pánské kolo." "Cože, to kolo není tvoje?" ulekl jsem se. "No není! Můžu tě poprosit, abys je na zpáteční cestě vrátil? Nechtěla bych před tebou vypadat jako zlodějka." "Zuzanko, já bych tě nepřestal milovat, i kdybys kradla jako straka." "Paterku," zaradovala se, "ty bys mě nepřestal milovat, ať bych byla jaká byla?" Obrátila se, aby mě políbila, ale tím zvrátila naši rovnováhu, kolo sjelo z cesty a skončili jsme dole v mlýnském náhonu. Jen to řachlo! Vzhledem k tomu, že kolo bylo na cimprcampr, mohli jsme děkovat Bohu, že zařídil zázrak a uchránil nás od zranění. Nechtěl jsem ani pomyslet, co by si Albína domýšlela, kdyby mě lidé ráno našli, jak ležím se Zuzankou v krvi. Kolo by už nedali dohromady ani tak šikovní lidé jako bratranci Veverkové, tak jsme si se Zuzankou řekli, že na kolo zapomenem. Prostě je vymažem z hlavy, aby nás netrápilo zlé svědomí. "Od koho jsi je ukr... od koho sis je půjčila?" zeptal jsem se jen tak pro pořádek. "Nevím, vzala jsem je z prvního dvorku nalevo od fary."

"Tak to patřilo Břuskovi. Až se u zpovědi s lítostí přizná, že mu někdo ukrad kolo, pokárám ho, aby si na ně příště dával lepší pozor. Což myslím nebude až tak těžké, když už to kolo nemá. Ani zamykat už je nebude muset!" Sami bychom v hluboké tmě bloudili, ale turecký půlměsíc nám ukazoval cestu. Ze své výšky měl po krajině dobrý rozhled. "Zuzanko, kdes našla takovou hezkou modlitbu? I skřivan ji zpíval!" "Co jsem ji ráno odříkala u zpovědi? Ta je z Malého kancionálu nejobyčejnějších Písní a Modliteb k veřejným službám božím pro mládež křesťanskou. Podle pořádku kancionálu Bečákova sestavil František Vodička, děkan v Konici. Ve čtyřiadvacátém vydání knížka vyšla v roce 1893 v Olomouci." Zadýchala se, než to celé přeříkala. Protože nás nic nehonilo, sedli jsme si pod mez. Podle vůně jsem poznal, že kolem nás roste mateřídouška. Turecký půlměsíc se zastavil a čekal na nás. Toho už vůbec nic nehonilo! Kdybyste putovali po obloze více než čtyři miliardy let, na nějaké té hodince by vám taky nezáleželo. "Ten kancionál jsem ráno našla v kůlně mezi harampádím. Chvíli to trvalo, než jsem se naučila aspoň pár modliteb, proto jsem přiběhla do kostela pozdě. Taky jsem před zrcadlem nacvičovala, jak se předklonit, aby se mi při pokleknutí rozevřel výstřih. Že se ti líbilo, jak se ta moje prsa k sobě tulila?" "Dvé mladých blíženců srních," opravil jsem ji. "Celou cestu jsem utíkala. Kdybys věděl, jak jsem se bála, že už přijímání nestihnu!" Položila mi hlavu do klína a zahleděla se vzhůru do vesmíru, který se táhl až bůhví kam; nejspíš až někam, kde začíná nekonečno, v jehož nicotě už nepřebývá ani Bůh. "Představ si, že v kancionálu jsem taky našla modlitbu za císaře pána. Já ti jí kousek řeknu, chceš?" Abych nechtěl! "Bože, vylej požehnání na císaře našeho, dej mu šťastné panování a přej věku dlouhého," řekla hláskem, jakým se recituje ve školce. "Úžasná modlitba," pokračovala, jen co si uložila hlavu do mého klína pohodlněji, "protože Pán Bůh hlasy věřících vyslyšel a císař František Josef vládl kolik, šedesát šest let?" "Šedesát osm," opravil jsem ji. "Vládl tak příšerně dlouho, že už mu to lezlo na mozek, a tak vehnal národy do první světové války." Kdyby chtěl se mnou někdo jiný mluvit o modlitbě za císaře pána, otrávilo by mě to, ale se Zuzankou to bylo jiné. Pohyb jejích rtů mě vzrušoval, ať mluvila o čemkoli. "A co ještě sis z kancionálu zapamatovala?" "Poslouchej!" Přiklonila mi ústa k uchu jako při zpovědi. Její slova nebyla zvučná jako když se modlila v kostele u svatého přijímání, ale rozechvívala vzduch jen tak lehce, jako pohyb motýlích křídel. "Rozněť, ó Pane, v srdci mém více a více toužebnosti po nejsvětější svátosti, abych se připravila a v rouchu svatebním brzy se mohla blížiti k stolu tvému. Amen."

Hezká modlitba, zejména ta zmínka o rouchu svatebním. Pochopil jsem, že Zuzančina mysl se bez zakolísání ubírá ke svátosti manželské. Turecký půlměsíc kousek popošel, aby nám dal najevo, že už je čas jít. Poslechli jsme ho. Na dvorku jsme si naposled padli do náruče a s ústy na ústech jsme se loučili. A při tom loučení jsme vystáli díry, asi tak deset centimetrů hluboké. Zuzanka vytáhla nohy z děr a odběhla do chalupy. Stejně jako minule, nechala na dvoře svůj stín. Přitáhl jsem ho k sobě na schody, přikryl jsem se jím a stín usnul, když se předtím ještě stihl pomodlit. Po chvíli jsem s modlitbou na rtech usnul i já. A zase by mohl na scénu vystoupit Jan Karafiát a říct: "A pomodlili se a lehli a spali a spali a spali. To se jim to spalo!"