Horší autorské já slibné Hany Andronikové

16. 1. 2003  Mladá fronta DNES  str. 9  Kultura  JOSEF CHUCHMA

O co příjemnějším překvapením byl předloňský knižní debut Hany Andronikové (1967), román Zvuk slunečních hodin, jenž si pak loni odnesl cenu Magnesia Litera za objev roku, o to větším zklamáním je autorčina druhá kniha, soubor povídek Srdce na udici. Běží o produkci veskrze průměrnou. Zvuk slunečních hodin byl příběhem českého inženýra Tomáše Kepplera a Židovky Ráchel, časově zasazený do první poloviny minulého století a poznamenaný tragédiemi a traumaty oné doby. O nynějších osmi textech lze sice říci, že jsou takzvaně ze současnosti, avšak i v nich má minulost společenská, ale především a hlavně ta osobní svou důležitost. Hlavní postavy povídek vzpomínají, nastiňují svoji historii - skrze ni se snaží dobrat, kým jsou, co je pro ně podstatné, proč je jímají pocity blízké těm, které vyjadřuje věta novinářky Mileny Jesenské, kterou Andronikova zvolila jako motto svého souboru: "Srdce mi visí jako na udici, na úplně tenkém háčku, a to tak drásá a tak tence, tak děsně bolavě to bolí." Několik povídek je navíc spolu velmi volně provázáno, tudíž poměry a danosti, v nichž postavy vyrostly nebo se nyní pohybují, získávají na plasticitě, jejich motivace jsou tím "vyfutrovanější", více jištěny. Hana Andronikova si pohrává se souvislostmi. Minimálně polovina z osmičky příběhů je nastavena a rozjeta téměř románově, jako běh na trať delší, než je povídka o několika málo desítkách stran. Spisovatelka široko nadechnutá vyprávění stlačuje krátkými větami, prolínáním časových rovin, tím, že nepsychologizuje, nýbrž předkládá činy - "důkazy", jak se věci mají a že se tak mají.

Udržuje tak vypravěčskou svižnost. Ale co naplat: jak postavy, tak jejich příběhy působí nepůvodně, převzatě. Nikoli snad, že by Andronikova byla epigonem kohosi konkrétního; ona je napojena na zásobárnu obligátních "pomůcek" - jako kdyby se vypravila do literárního fundusu a tam si pro své příběhy vybrala dvacetkrát předtím použité kostýmy, kulisy i děje. Lyžař spadne, ochrne, ocitne se na vozíčku a bojuje s postižením. Mladé ženě zemře její postarší manžel, s nímž život byl tak šťastný, že ta idyla snad ani nemohla trvat dlouho. Devítiletý chlapec zažil už tolik stěhování a změn, že se upjal na stromy, jen s těmi se necítí sám. Racionalistický matematik jednoho dne z dopisu nalezeného na půdě chalupy zjistí, že jeho otcem je někdo jiný, než se celý život domníval. Autorčin slovník se veze ve stejné zaručenosti, běžnosti, průměrnosti a ve zmíněné povídce o krátce trvajícím manželství (Vzpomínky, co neuletí) se vypravěčka rozněžňuje takřka červenoknihovně: "Věšela jsem ta mokrá štěstíčka na prádelní šňůru a nechávala je schnout," říká o fotografiích, které pořizovala. Nebo: "Chtěla jsem vidět Jiřího oči. Udělala bych cokoli, abych viděla ty rozesmáté ohníčky." Až prostomyslnost jednání a nekomplikovanost podání, které se v povídkách Andronikové objevují, postrádají rozměr silné jednoduchosti.

Ve výsledku nejde o průzračný hold "prostým srdcím", který vzdal už nejeden spisovatel, kupříkladu Gustav Flaubert, nýbrž o pochybnou intonaci, o nezvládnuté posazení vyprávěcí polohy. Pouze tam, kde autorka popisuje bazální funkce těl, ať sexuální, vyměšovací či pohybové, ona přímočarost funguje a hmatatelně vyjadřuje fyzickou dimenzi lidské existence. Hana Andronikova zůstala při psaní své druhé knihy "osamocena ". Tentokrát se při vyprávění neopírala o dějinné zvraty a tragédie (války, holocaust) jako u debutu, nepracovala tolik s dokumenty. Vsazení drobných příběhů do obtížně vykolíkovatelné přítomnosti a pouze nastíněné minulosti obnažilo stávající autorské limity Andronikové. Její výpověď umělecky znicotněla. Anglista Miroslav Jindra v doslovu ke Zvuku slunečních hodin napsal, že se "v naší literatuře objevil nesporný, jednoznačně perspektivní talent". Říká se, že teprve druhá kniha, druhé album, druhý film stvrdí talent, jenž se projevil ve slibném debutu. Ale nebuďme příkří: nevýrazné Srdce na udici ještě neznamená úplné zneplatnění Jindrových slov. Zatím se jen odkládá naplnění oné perspektivnosti talentu Hany Andronikové. Pokud ta se nechce usadit jako zaměnitelná spisovatelka, musí na své texty klást jinačejší nároky, než tomu bylo v Srdci na udici. Tato kniha připomíná jakési nabídkové album námětů pro standardní televizní inscenace.