Zvuk slunečních hodin

20. 4. 2001  Hospodářské noviny  str. 8  Víkend - kultura

Debut Hany Andronikové je podivuhodně vyzrálým, čtivým a zároveň kultivovaným románem, který přirozeným způsobem spojuje několik rovin, časových pásem i žánrů.

Kompozičně propracovaná rodinná sága Zvuk slunečních hodin je soustředěná kolem postavy vypravěče Daniela Kepplera, narozeného ve 30. letech, a kolem osudů jeho rodičů. Příběh začíná příletem americké rodiny do Colorada, kde se ubytuje v penziónu paní Vanierové. Brzy se dozvídáme, že hlava rodiny, Daniel Keppler, je z Čech a že jeho otec Tomáš pracoval jako stavitel pro Baťu. Baťa ho poslal pracovat do Indie, a tak se před námi rozvíjí zajímavý děj viděný Danielovýma dětskýma očima. Matka Ráchel je Židovka a zná dobře indickou mytologii, proto Danielovo dětství provází řada legend a pověstí. Rodina se vrací do Československa těsně před německou okupací a nestačí už uprchnout. Ráchel jde do transportu, syn Daniel se v posledním roce války musí skrývat. Shodou okolností se ukáže, že majitelka penziónu, paní Vanierová, prožila válku v koncentračních táborech právě s Ráchel - a tak se syn konečně dozvídá o osudu matky... Autorka románu Hana Androniková (1967) vystudovala Filozofickou fakultu KU, obor angličtina - čeština. Pracovala jako personální ředitelka, v současné době je na volné noze. Zvuk slunečních hodin byl oceněn v letošním, šestém ročníku soutěže o Literární cenu Knižního klubu. Jde o autorčino první dílo, které se dočká vydání. Zde je úryvek: Jednou v Indii ho napadla, že se jí nelíbí, s jakou liknavostí se podílí na výchově. Pohodil hlavou. Otcovo sebeovládání je pro dítě to nejlepší ponaučení, prohlásil. To ji zaujalo.

- Tys četl Demokrita?
- Koho to?
- Demokritos z Abdér. Řecký filozof.
- Toho neznám. Měl bych? Kde bydlí?
- Měl bys ho znát, protože jsi řekl přesně to, co řekl on před víc než dvěma tisíci let.
- To musel být sympaťák.
- Byl to materialista. Tak není divu, že jste zajedno!


Pohnul s ní. Zmírnila trest na jeden týden. Sedm dní, sedm nocí a neuvěřitelná muka. Každý den jsem pozoroval led na řece a prosil ho, aby vydržel. Když trest vypršel, na řece plavaly obrovité kry. Bylo to mrzuté, ale ani kry nebyly úplně k zahození. S klukama jsme se vyblbli. Sehnali jsme si klacky a pošťuchovali kusy ledu, zmáčení a prokřehlí jsme se trumfovali, kdo přejde řeku suchou nohou. Skákali jsme z jedné kry na druhou až na opačný břeh. Balancoval jsem na kusu ledu, když se objevila. Máma. Bylo neuvěřitelné a naprosto nepochopitelné, jak mě skoro pokaždé vyhmátla při nějaké lumpárně. Věděl jsem, že budu mít dalšího zaracha. Dalo se očekávat něco jako totální zákaz vycházek a nějaký nepříjemný úkol návdavkem. A máš utrum, říkávala při takových příležitostech. Skočil jsem na kru kousek od břehu, zapíchl klacek do vody a frajersky na ni zamával, aby si kluci nemysleli, že mě má úplně v hrsti. Ve vteřině nabraly věci rychlý spád. Klacek se zlomil. Kra, rozhoupaná a kluzká, mámin vytřeštěný zrak, rty roztažené dokořán a neúprosná tíha vlastního těla. Krátký let nebo spíš volný pád. Žbluňknutí. Zahučel jsem pod hladinu. Jehly a špendlíky, bolest jako nože, střepy. Ani nevím, jak jsem se dostal z vody a jak mě dovlekla domů. Ztracená paměť přitékala s teplou vodou. Vana a máminy ruce, konejšivý hlas. A pak znovu zatmění. Tátu jsem vnímal jako v mlze, silné ruce mě odnášely. Říkal něco mámě, pevně a přímočaře. V horečkách jsem se vracel do dusných ulic Kalkaty. Všechno bylo temné a černé jako oči Sávitrí. Uprostřed horkého indického léta jsem se poprvé zamiloval. Už si nevzpomínám proč, ale vylezl jsem z postele dřív než obvykle. V chodbě jsem se srazil s Kavitou. Postávala u okna do ulice, ruce zasazené v bok, jako by chtěla zastavit lavinu tuku, která jí tekla přes boky. Když mě zaregistrovala, vykřikla: Pojď se podívat! Jen se podívej na tu Šivorovic bosorku! Lůza! Kavita i Zam zjevně ohrnovali nos nad každým z nižší kasty, nad žebráckou chamradí, která se válela v ulicích Kalkaty.

Přes ospalky jsem mžoural dolů. Rozčepýřená holčička, obkročmo na vychrtlé mule, vlasy v umolousaných pramíncích jako háďata v roští, umouněný obličej a divoké, trpké oči. Hadrnice, odrbaná a špinavá, obalená kusem proděravělé pytloviny, zápolila s podvyživenou kostrou. Klacek v ruce, vší silou jím švihala, držela ho jako meč; za zadkem jednooké muly poskakoval dvoukolák naložený klestím, jen tak, halabala, div se to nesypalo za ním. Kavita natáhla ruku s napřaženým ukazovákem. Vidíš ji? Bosorka. Dřív jezdíval starý, ale ten už brzy zaklepe, chcípá v té jejich barabizně, už neusedí ani na posteli, tak posílá tu ďáblici. To je osud! Špatná karma. Stoupal jsem si na špičky a přiškrceně sípal. - Jak - jak se jmenuje? - Sávitrí. Sávitrí. Osud. Bosé nohy, hrubá, zčernalá kůže na patách, zabodává je do slabin sotva lezoucího kostlivce. Sávitrí, opakoval jsem si v duchu. Sávitrí. Tupé drncání dřevěných kol na dlažbě. Ach, Sávitrí, moje ubohá Sávitrí. Zvuk jejího jména a dopadání klacku na vypelichanou srst, ty rány se zařezávaly do mojí dětské duše jako uzda do tlamy zchváceného zvířete. Ta tvář stažená vypětím a zlobou, dětská, nevinná a nádherná, znetvořená do šklebu skřeta, nelidská a šílená. Díval jsem se do ní. Sávitrí. Mohlo jí být tolik co mně, možná trochu víc, ale bylo to, jako by žila dlouho, dávno přede mnou. Byla starší o několik životů. O utrpení, které jí osud vepsal do tváře. A já jsem se díval a cítil závrať. Záplava odporu a lásky. Štítil jsem se na ni jenom pohlédnout a nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Chtěl jsem utéct a schovat se, chtěl jsem se rozběhnout k ní a vzít otěže a klacek a zahnat osud. Ale stál jsem, nohy přimražené k dlažbě, ruce přiškvařené k parapetu, a nemohl se nadechnout. Byla jako Kali. Rudé oči a tmavá pleť, hranaté a strhané rysy. Krvavá Kali. Viděl jsem ji na obrázku, vlasy volně vlající, nesvázané, zuby jako tesáky, s hrozivým řinčením jela na lvu do boje, aby zastavila démona Raktabiju. Ozdobená uťatými hlavami, údy a vnitřnostmi všech, kteří ji zkřížili cestu. Rozlícená Kali se zklidnila, teprve když před ní padl na kolena sám Šiva, její muž. V tu chvíli bohyně objala manžela, shodila ze sebe hrůzostrašnou podobu a proměnila se v Gauri, krásnou všeobjímající matku. Sávitrí byla zakletá. Chtěl jsem před ní padnout na kolena.

Chtěl jsem, aby se proměnila. Chtěl jsem na ni zakřičet, zavolat, zastavit ji, tolik jsem chtěl něco udělat. Byla divoká a nespoutaná. Neodvážil bych se pípnout. Nikdy bych se ji neodvážil oslovit. Směsice soucitu a hrůzy, něhy a odporu mi uvízla na patře, byla hořká a trvalá. Nikdy jsem na ni nezapomněl. Vyháněl jsem ji ze svých snů, ze svého života, ale každé ráno jsem vstával, spáč spáčů, s kuropěním se hrabal z postele a vyhlížel bosorku Sávitrí. Miloval jsem ji. Byla zakletá. Zatracená. Chtěl jsem ji vysvobodit, ale dělila mě od ní neviditelná mříž, skleněná hráz, přes kterou jsem na ni nemohl dosáhnout. Po dvou týdnech ranního vstávání jsem odjel do školy. Anglická škola mi nevadila, jenom mi chyběla máma. Myslíval jsem i na tátu, ale nepostrádal jsem ho ani zpola jako mámu. Asi proto, že věčně nebyl doma. Po čtvrt roce jsem tam onemocněl. Záchvat malárie. Rodiče si pro mě přijeli a vzali mě zpátky do Kalkaty. Máma uplakávala a doktoři do mě cpali chinin. Prvok z řádu hemosporidií mi trhal červené krvinky a játra. Hned první ráno po příjezdu do Kalkaty jsem se zmátožil a s horečkou čekal u okna. Sávitrí nepřijela. Už nikdy nepřijela. Ale celý život mě s vervou sobě vlastní pronásledovala v záchvatech malárie. Vracela se, na prašivé mule zapřažené do rozklechtaného vozíku, oči podlité krví jako Kali, pokaždé jsem ji viděl, znovu a znovu, zmítaný záchvěvy zimnice. Horečka měla podobu Sávitrí. Poblouznění mělo její jméno, opakoval jsem ho jako modlitbu a bezradná matka netušila, koho k sobě volám. Sávitrí. Dodnes ji mám v krvi.

Snem vyhlašovatelů soutěže o Literní cenu zaštítěné nakladatelstvím Knižní klub, jež je součástí skupiny Euromedia, bylo najít "mladého, perspektivního autora". V prvních ročnících se ovšem nejlépe vedlo autorům již zkušeným - Rudolfu Čechurovi, Davidu J. Novotnému a Oldřichu Šuléřovi. Až v roku 1997 se sen naplnil - zvítězila mladá autorka, Věra Chase. V ročních odstupech ji pak následovali Taťjána Nálepková, Jan Poláček a Hana Androniková. Pravidla soutěže praví, že oceněná práce má být skutečně hodnotným dílem, na něž se neklade požadavek komerční úspěšnosti. Autor vítězné práce je oceněn prémií ve výši 50 tisíc korun, zároveň je také garantováno vydání jeho díla: Kniha vychází na podzim téhož roku, kdy byla cena udělena. Nejdůležitější podmínky účasti v soutěži o Literární cenu Knižního klubu jsou: Dílo musí splňovat formu novely nebo románu, je limitováno rozsahem 200 až 400 stran a musí jít o dosud nepublikované dílo napsané v českém jazyce. Rukopisy je možné zasílat vždy do 31. 12. každého roku a v následujícím roce jsou vyhlášeny výsledky. Díla hodnotí pětičlenná odborná porota, jejíž složení se každý rok částečně mění. Předsedou poroty letošního, šestého ročníku byl literární historik a předseda Obce spisovatelů Antonín Jelínek; členy literární kritik Petr A. Bílek, spisovatelka a publicistka Eva Hauserová, literární kritik Aleš Knapp a nakladatelský redaktor Ondřej Pfeffer. V prvním kole dostane každý z porotců určité množství rukopisů, z nichž vybere ten nebo ty, které doporučuje do kola druhého. Tento úzký okruh rukopisů pak čtou všichni porotci. Při závěrečném zasedání porota určí vítěze. Všechny zaslané rukopisy posuzuje porota anonymně, tzn. rukopisy jsou označeny čísly a totožnost autorů je odhalena až po stanovení vítěze.