Český spisovatel je vlastně masochista

18. 11. 2003  Boleslavský deník  str. 18   Mladoboleslavsko  ZUZANA ZEMANOVÁ

Táňa Nálepková se narodila v Praze a nyní žije v Benátkách nad Jizerou. Od jara roku 1998 se věnuje jen své literární tvorbě.

Benátky nad Jizerou - Spisovatelka Táňa Nálepková vydala před několika týdny svou šestou knihu, kterou pojmenovala Cvičebnice praktického bytí. Mladoboleslavští čtenáři se dočkají jejího křtu 4. prosince od 18 hodin v městské knihovně.

Kde jste sbírala pro toto nové literární dílo podklady? Čím jste se nechala inspirovat? 
Je to skoro můj vlastní příběh, trochu hozený do vesela, protože realita byla docela tvrdá. Podstatnou část knihy tvoří moje zážitky a pocity z poradcovského angažmá ve Škodovce. Byla jsem u toho, když se budovalo muzeum a kulturně se střetával český živel s německým. Ale jinak je to zase příběh žen samoživitelek, které v raném kapitalismu usilují přežít a najít si partnera a lásku.

Někteří spisovatelé se rádi ve svých dílech nějakým způsobem zvěčňují nebo zviditelňují. Děláte to také? 
Vůbec nestojím o to, abych byla viděna, natož zvěčněna. Jako vystudovaný etnograf mám spíš potřebu zachycovat dobu a lidi. Jsem takový Kosmas šedé všednosti. Naše generace nějakým způsobem uvažuje, nějak se chová, nějak si na chléb vezdejší lopotně vydělává... naše mámy to měly jinak a naše dcery to budou mít také jinak. Bylo by škoda nechat to jen tak odplynout do zapomnění a nezachytit to.

Jak moc jste si v této knize vymýšlela? 
Kromě svaté pravdy je tam hodně fantasmagorie. Nejsem autor literatury faktu ani reportér. Mám, i když se to nezdá, především umělecké ambice. Převedu-li to do malířství, myslím, že rozmáchle maluji barevná dramatická plátna, nejsem popisný realista.

Řada spisovatelů tvrdí, že když začíná psát knihu, tak vlastně neví, jaká bude a jak děj dopadne. Přehazují jednotlivé kapitoly a pasáže, a knihu několikrát vlastně celou předělají. Jak jste na tom vy? 
Úplně stejně. Já ale vždy věděla, jak kniha skončí... špatně. S tím jsem ovšem tvrdě u některých nakladatelů narazila. Chápu to, lidé mají své vlastní tragédie, proč si o nich ještě číst. Tak dělám kompromis. Knihy končím nějakou vydatnou nadějí.

Máte nějaké místo nebo třeba i hodinu, kdy můžete psát a naopak? 
Psaní je schopnost absolutního soustředění, když jsem se naučila tohle, na hodině a místě už tolik nezáleží. Problém je, když se musím soustředit na dvě věci: na práci v práci, kde mě za to trochu platí a pak ještě na psaní doma. To mi nejde. Dočasně jsem to vyřešila tak, že jsem psaní na čas odložila. Samozřejmě tím velmi trpím. Až se zase jednou rozhodnu psát, pak budu zase trpět hlady.

Pro spisovatele je autogramiáda jeho literárního díla něco jako pro malíře vernisáž výstavy jeho obrazů. Jak vy tuto společenskou událost prožíváte? 
Hrozně se na ni těším, běžím si koupit, jak doma říkáme, mezilidské šaty, které mi zpravidla nesluší, pozvu všechny své známé, kteří zpravidla nepřijdou, a trochu to zapiji, alkohol mi zpravidla nesedne. Výsledkem mé roční tvrdé práce tak bývá zpravidla pouze migréna, neboť finanční efekt z psaní není absolutně žádný. Český spisovatel musí být ve své podstatě ukrutný masochista.

Jak se mezi lidmi cítíte? Jste spíše introvert nebo extrovert? 
Moje sestra Světlana v nějakém rozhovoru s nadsázkou prohlásila, že já jsem introvertní intelektuál a ona extrovertní primitiv. To platí jen do té doby, než mě někdo pustí před publikum. Potom se i ze mne stává nebezpečný extrovert a musím kontrolovat temperament, abych nepřišla o dobrou pověst.

Neuvažovala jste ani chvilku nad tím, že by z této knihy mohl vzniknout příjemný televizní seriál? Nenapíšete příště například filmový scénář? 
Samozřejmě uvažovala. Cvičebnici předcházela kniha Scénář provinčního příběhu. Nadpis navozuje, o co mi původně šlo. Jenže v televizi zájem neměli, neboť autorů je mnoho a peněz na realizaci málo. Po Cvičebnici bude ještě následovat kniha Ráj svépomocí. To je dohromady valník docela veselého seriálového materiálu. Mám ale pocit, že je dnes poptávka po něčem jiném, po něčem v duchu "čelem k masám", a já na to, abych napsala novou Esmeraldu nebo Nemocnici, nemám dostatek obchodnického talentu.

Jak jste se dostala k psaní knih? 
Skrze drzost. Byla jsem poté, co jsem zavřela galerii, takový zařazený člověk, který chodil do práce a poslouchal šéfy. Ale jednoho dne jsem už nemohla, dětem jsem oznámila, že budu raději sociál, ale musím dělat co mě baví. Je jedno, do čeho se takový tvůrčí energií nabitý člověk pustí, jestli zpívá, píše nebo maluje. Protože on to dělat musí, jinak na ten přebytek energie a potřebu tvořit zahyne.

Kterou vlastnost na lidech obdivujete? 
Obdivuji vřelé, otevřené, svobodné a odvážné lidi s dobrým srdcem, kteří jsou schopni rozletu a umějí pozitivně motivovat lidi kolem sebe. Jednoduše řečeno takové, kteří žijí v míru s vesmírem.

Spisovatelka je typickým zrozencem ve znamení Štíra.

Bojuje v ní vtipná kaše s depresivním masem a fanatická pracovitost s chorobnou nemotivovaností. Táňa Nálepková vydala svou šestou knihu, která se jmenuje Cvičebnice praktického žití.