Bez společného jmenovatele

30. 11. 1998  Respekt  str. 18  Kultura  Jiří Peňás

Tři prózy středně mladých autorek

Literatura
Těm třem středně mladým autorkám je dohromady jen něco málo přes stovku, promovaly a nejspíš i žijí Praze a mají za sebou už první knížku. Té si ale všimlo kromě jejich příbuzných nanejvýš pár recenzentů, zato nyní každá vydává prózu, jež by potenciálně mohla nalézt čtenáře i mezi jiným obyvatelstvem. Hledat společného jmenovatele pro tyto autorky však nemá valnou cenu. Pohlavní klíč se tu sice nabízí, ale to jejich ženství je jaksi samozřejmé a přirozeně z každé stránky zažité, že nemá smysl z něj dělat větší vědu, než z něj dělají ony samy. To znamená, že ani o těchto "ženských" knihách nelze mluvit a používat přitom feministicko-ideologické termíny, naopak jsou - a v tomto smyslu odpovídají obecně české ženské situaci - krotké, s tužbami až rodinně patriarchálními. Zda je to dobře, nebo špatně, tím se zabývat nebudeme, pro literární podobu jejich knih je to celkem nepodstatné.

Dobrá červená knihovna
Kniha Ireny Obermannové (nar. 1962) by si zasloužila trochu lepší titul než takovou transparentní podbízivou křiklavost: Deník šílené manželky. Zvlášť to protivné slovo "šílené"; vždyť o jaké "šílenství" tady jde? Hlavní hrdinka Xénie se prostě zuby nehty snaží vyrovnat s tím, co jí standardní velkoměstský život přinese - a odnese. V první řadě jí odnese manžela a otce jejích dvou dcer. To je výchozí situace, prostá jako slza uroněná nad románem z červené knihovny. Způsoby, jak narovnat ztracenou rovnováhu, jsou různé, ale v zásadě předvídatelné: jednak rekonstrukcí vlastní otřesené, nikoli však "šílené" psychiky u odborníků (psychiatr, astrolog, zkušené přítelkyně), jednak doplněním dočasného singulárního stavu na vytoužený stav binární, čili rychlým obstaráním nějakého obstojného náhradníka. To, co se zdá být pro inteligentní ženu s tvůrčími ambicemi (píše rozhlasové hry), jako je Xénie, hračka, se však ukáže jako velmi komplikované, nejednoduché, přinášející různé patálie a trapasy. Všechny Xéniiny pokusy dát se znovu dohromady totiž někde zadrhnou, nějak nevyjdou, nějak se zhroutí. Když už se zdá, že je všechno na nejlepší cestě, tak se cosi pokazí: milenec, který je užuž naváděn do úlu, se nakonec projeví jako trouba, a když ne on, tak něco zkazí ona. A ještě navíc ty přemoudřelé dcery... Prostě jeden posttraumatický pech za druhým. Je to stav, který je za normální žité situace jistě nepříjemný (čtenář si všimne, jak často hrdinka zvrací), ale má jednu výhodu: lze jej ironicky komentovat. A když jej lze komentovat, je to již první stupeň k tomu, aby byl sepsán. Což se stalo.Do dvou třetin je knížka Ireny Obermannové docela podařená věc, sice v ničem a nijak výjimečná a nepřekvapující, ale dobře, "realisticky" usazená v životní empirii, v prosté popisné reprodukci životního a sociálního standardu pražské třicátnické generace. Otištěny by ty kapitoly mohly být i samostatně, například v Cosmopolitanu nebo v něčem podobném, co se specializuje na vyšší střední městské vrstvy a co formuje jejich styl a jejich duchovní obzor, který se sice nevyznačuje nějakým vysokým horizontem, zato se drží liberálního pravidla lassez-faire a diktuje věcnost, pragmatismus a nesentimentální řešení problémů.To všechno je zatím napsáno v dobrém, ale nakonec je nutné se vrátit k titulu a ke slovu "Deník". Samozřejmě, že o žádný deník nejde, ale to, co je jím míněno, je jakási zkratkovitá rekapitulační koláž hrdinčina životaběhu. Dovídáme se v něm, jaké to bylo na gymnáziu a na vysoké škole, na demonstracích, při porodu a s milenci, ale všechno je to ploché, útržkovité a bez nápadu, jen jaksi nostalgicky sebelítostivé. "Deník" je vpraven doprostřed textu, nepřirozeně ho utíná a celá kniha je tím zborcena, že už skoro čtenář nemá chuť číst závěrečnou kapitolu, což by ostatně nebyla žádná škoda.

Šťastná chvíle
Knížka Ireny Douskové (nar. 1964) Hrdý Budžes patří mezi ty vzácné případy, kdy recenzent sice začne číst z rutinních důvodů, ale za chvíli zapomene, že si bude muset něco myslet a něco formulovat, a místo toho se těší z nenáročného, ale milého překvapení. Drží v ruce knížku, která je úplně prostá, nekomplikovaná, lehce se poddávající, po čtenáři nic nechce, nic mu nesugeruje ani se nepředvádí, zkrátka se jen jednoduše a dobře čte. Dousková přitom použila nápad, na který sice nemá copyright, ale to vůbec nevadí, protože důležité nakonec je, jak a k čemu ho upotřebila a že se v jejím případě vyplatil. Samozřejmě, že hned jakmile začne její hrdinka, žačka druhé třídy, lehce obézní Helenka Součková, vyprávět, si čtenář vzpomene na dětská léta s Mikolášovými patáliemi, na mládí s deníky Adriana Mollea a pochopitelně na Poláčkova žáka Bajzu, na ty do dětských úst svěřené "události a názory", komentované prostřednictvím snaživé školské fráze a žákovského pohledu. Dousková nic neinovuje, jen provede řekněme "filologický a noetický" sestup do dětství a svěří se vzpomínce a její schopnosti oživovat dávno odžité. A tak začne mluvit jako osmileté, trochu příliš inteligentní dítě, navštěvující začátkem 70. let základní školu ve městě Ničíně (lehce se pozná Příbram). Její rodiče-herci zrovna přicházejí o místo, ona se tím trápí, ale kromě toho má ještě plno jiných starostí, například zda se dostane na koncert Milušky Voborníkové nebo jestli budou k obědu nenáviděné plíčky. Přitom Dousková ví, že dětské trápení je dramatické a nebolí ani o trochu méně než obtíže dospělých, naopak je neodhadnutelnější, protože napadá duši dítěte zpříma a přitom z tajemna. Zároveň však často těsně souvisí s komikou, protože věcem přikládá význam, který není zmechanizovaný a samozřejmý. To všechno včetně velmi výstižné (dětské) evokace dusné a ustrašené atmosféry maloměsta začínající normalizace se do této knihy podařilo dostat zcela nenásilně a plynulou cestou a přitom bez zjednodušovaní a kýčovitě heroické stylizace typu Díky za každé nové ráno apod... Vznikla tak humoristická knížka v něčem blízká Vieweghovým Báječným létům pod psa, ale hlavně neokázale a šťastně svá.

Samoplození
S knihou Věry Chase (čtěte anglicky, nar. 1970) Vášeň pro broskve je to úplně jiné. V jejím případě naopak recenzent vzpomíná, kdy naposledy držel v ruce knihu tak okázale ambiciózní, tak chtěně artistní a přitom tak uzavřenou do sebe, jakoby ponořenou do nějakého barevného tetelivého rosolu, do kterého není vůbec vidět a z kterého se nic neozývá. Základním stylovým rysem této knihy je nazdobená a ze všech děr kypící metaforika, která pochází snad z vnějšku zahlédnutého surrealismu a pak od Borise Viana a která je v podání Věry Chase narcistně a cukrářsky našlehaná na každé možné místo. Kdekoli knihu otevřeme, vždy se dočkáme nějakého chemického plození, z kterého zase vyleze jakýsi další "fantaskní obraz", nějaká další exotická slovní drúza a barevná pěna. Zkusíme třeba stranu 11: Kromě zelených bot mi toho moc nezbývá, šaty se za tu chvilku stačily do nitky rozpadnout. Byly to ty sváteční. Tak jako tak už stejně dosloužily. Zatím to vypadá normálně, ale teď: ...když jsem u klaristů počala rašit ocúnem a ze zadní řady mě kdosi bez rozmyslu utrhl, utržily neslušivý vodorovný rozparek. A zkusíme stranu 105: Když si odšrouboval i obě náušnice a odmontoval tuhý límec, Marcel si uvědomil, že tento muž nemá na tváři vůbec NIC. Zastihlo ho to naprosto nepřipraveného; docela se z toho pozvracel. Holá tvář začala ronit slzy. A tak je možné pokračovat ad libitum.S vlastním vyprávěním této nesci-fi a nepohádky je to stejné jako se samoplodivostí metafor. Něco na způsob "fantaskního dobrodružství" se tu sice stále uvádí do chodu, hrdinka mění jedno bizarní prostředí za druhým, cosi ji kamsi žene, z utopické Konvence putuje do utopické Dekadence, zažívá přitom jakási nezřetelná dobrodružství a čelí neznámým nebezpečím, ale je to ve skutečnosti jen taková libovolná posunčina, bezobsažné, "hravé" smýkání se slovy a větami, bez obsahu a - šaldovsky řečeno - bez "tvárného úsilí". Zkrátka bez jakéhokoli zaujetí čímkoli jiným než svou "vášní pro broskve", vášní, na kterou si autorka stačí sama a nikoho k tomu nepotřebuje.Nelze přitom jistě vyloučit, že právě takový text - a právě díky tomu, že nic nezobrazuje - si najde své vykladače a vyznavače. A naopak zavrhnou Obermannovou a Douskovou. Zde volíme jinak.