Kdo/co

9. 4. 1998  Právo  str. 2  Salon

Literární cenu Knižního klubu získala letos 7. dubna Věra Chase za rukopis románové prvotiny Vášeň pro broskve. Jde o společenskou fikci psanou před rokem 1989. Autorka ji věnovala Borisi Vianovi. Věra Chase (1970) píše od osmi let, začínala vědecko-fantastickými povídkami. O několik let později objevila poezii, které se vedle prózy (m. j. první místo v soutěži Literární Luhačovice 97) věnuje nadále (dvojjazyčná sbírka básní Tělokresba/Bodypainting, 1997). Překládá z angličtiny. Publikuje v časopisech a výběrem prací se představila v almanachu Jedním uchem dovnitř (1997). Z rukopisu Vášně pro broskve, který na podzim vydá nakladatelství Knižní klub, jsme vybrali krátkou ukázku.

Kočky a kočičky
Dívám se za ním z okna a zase tam stojí ten albín, co jsem se s ním srazila hned první den na vodním večírku. Od té doby jsem ho jakoby "náhodou" potkala už minimálně šestkrát. Nejdřív jsem si myslela, že je to policejní špión testující mou náchylnost k defraudaci, ale volal mi i párkrát domů, a to nezavání policejními manýry. Nejsem ten typ, co dokáže surově odmítnout, však už jsem se mu pokusila klidně vysvětlit, že mně i mé reputaci to jeho postávání před domem a telefonování vadí, protože si ho při jeho nápadnosti musí každý všimnout. Klo mi na to pak řekla, že na "takovýhle neřády" je třeba jít zhurta. Jdu se napít do kuchyně a nacházím Mirabel vzorně poskládanou v krabici na boty, s nezbytnou smuteční stužkou na ocase. Byla to kvalitní kočka. Zavřu krabici a odcházím na zahradu, abych ji tam zakopala vedle jejich předchůdkyň. Je to hotová oáza klidu, zasadila jsem tu kočičky - naši známí vždycky ocení můj smysl pro humor. Urovnám kopeček a položím na něj pár kopřiv, když tu mě kdosi zezadu lehce chytne za ňadro. Polknu a s úsměvem se otočím. Má rozepnuté kalhoty. Albín. Dekadentní reflexy okamžitě nabyly vrchu - přivřu oči: "Už dlouho na to čekám. Strašně ráda bych ti ho vzala mezi zuby," mrknu, "a SKOUSLA!" Sykne a ucouvne. Přejedu si rukama po těle a nechávám se pro jednou dovoleně unést: "A pak bych si lehla pod ten vodopád černé sražené krve, a když bych vstala, byla bych do hněda opálená!" Hodím dozadu pramen vlasů a skloním se. Zapiští a dá si přes něj ruce křížem. Mám zavřené oči, a tak jen slyším, jak v běhu zakopává o hrobečky… pět, šest, sedm. Ticho po pěšině, je pryč. Strčím si prst do krku a zvracím ke kočičkám. Brr - už je to venku. Pro pořádek zavolám na Dekadentní export a albína jim popíšu, aby ho mohli začít hledat. Pojídám večeři (přinesli mi čerstvé hovězí ocasy), pak se opláchnu a pustím si hudbu. Je to líně ospalé a já si poprvé s troškou lítosti vzpomenu na dekadentní klaristní koncerty. Teď už jsem ale unavená, i když bych si měla ještě objednat několik sesterských úborů, boty, polní kufr a samostatný pojízdný vozík, ale nechám to na zítra. Taťka už slíbil, že to vyrovná. Rychle dojím mrkev a půjdu si lehnout. Před spaním bych si ráda začichala tymiánu, doporučila mi ho Klo, když jsme spolu na návštěvě naťukávaly témata. Otevřu svůj bílý kufříček a prstem přejedu přes dvě řady vzorně seřazených zkumavčiček, ve kterých je nahuštěno přes tři sta vůní. Tak dlouho jsem se s nimi nemazlila! Už se mi sbíhají sliny na modřín a františka - ta neznámá jména zní tak cizokrajně - vafle, kávu, čaj, zápalky a jako vždycky na broskve, po těch se mi, bůh ví proč, vždyť je to jen ovoce, hlava točí nejvíc. Vytáhnu korkovou zátku a strčím trubičku do nosu. Nádech. A rychle zazátkovat, než budu úplně mimo. Nesmím zapomenout, kolik lidí se už ošklivě pořezalo, když usnuli s čicháčkem v nose!