Michalec a Chase, oba mladí, oba poprvé

2. 11. 1998  Právo  str. 10  Kultura  František Cinger

Liboru Michalcovi je třicet a jeho próza Tenkrát na houpačce (vydalo ji nakladatelství Šulc a spol., 221 stran) je prvotinou. Věře Chase (čti čejz) je osmadvacet, a ačkoli má za sebou básnický debut Tělo kresby/Bodypaiting (1997), sci-fi román Vášeň pro broskve (vydal ho Knižní klub dokonce jako vítěznou práci loňského ročníku své soutěže původní české prózy, 269 stran) je také prozaickým představením. Při vší rozdílnosti žánrů by se mohlo zdát, že to je vše, co obě knihy spojuje. Mám však za to, že je toho víc. Hlavní hrdina Michalcova dalo by se říci realistického románu je Jan Brázda, který se po 90. roce stal mediální hvězdou. Investigativním novinářem, který založil vlastní časopis Globus, pronikl do hlubin českého transfomačního zázraku a dotkl se mnoha tajných informací. Přesto pociťuje nepokoj, chybí mu uspokojení. Neposkytují mu ho chvilková milostná dobrodružství ani výpravy do Himálaje, Afriky. Hledá pomyslné vrcholy života, až ho totální zhroucení přivádí k poznání, že opravdové hodnoty života se nenacházejí pokoutnými cestami, ani nepřicházejí jako odměna za mediální vystoupení. Svět Věry Chase je úplně jiný, její dívka Bel zavádí čtenáře do světa fantazie, do bizarního prostředí dvou protipólních společenských seskupení na jednom Kontinentu - zdánlivě čisté, ale povrchní Konvence a špinavé, chaotické Dekadence, poskytující ovšem nespokojencům z první formace vlastně exil. Jako zdravotní sestra se zúčastní války na Válečném ostrově, prožije velkou lásku, ale nešťastná se vrací na Kontinent. Její fantazijní svět desítek postav, které k hrdince jakoby připlouvají a odrážejí se od ní do nenávratna, je určen přesně danými regulemi, jejich nedodržení se přísně trestá. Hrdinové obou próz jsou neustále v pohybu, nespokojení, uprostřed vlastně neznámého prostředí, chystajícího jednu zkoušku za druhou. Podle mého však hledají především sami sebe, smysl života, opravdové hodnoty. V tom vidím jejich spojitost, v tom vidím jeden z rysů dnešní mladé prózy, která se v "povieweghovské" době začíná vlastně představovat. Čtenáři dají najevo, nakolik je jim podobné vidění blízké, druhé knihy autorů pak dopíší další kapitolu jejich autorských charakterů.