Když Věra Chase už od mládí tak strašně ráda píše...

7. 9. 1999  Mladá fronta DNES  str. 19  Kultura  JOSEF CHUCHMA  recenze a glosy

Nemůže být sporu o tom, že překladatelka, editorka a učitelka Věra Chase (1970) je posedlá psaním. Na obálce její prvotiny, předloni vydané bilingvní básnické sbírky Tělokresba/Bodypainting, bylo hrdě ohlášeno, že autorka "píše od osmi let, kdy začínala se sci-fi povídkami" a "o tři roky později začala vydávat svůj první časopis a snila o tom, jak na záložce její knihy bude jednou napsáno, že tak o dva roky předběhla i Raye Bradburyho". Vloni Věře Chase vyšla románová fikce Vášeň pro broskve, v němž si vymyslela svět rozdělený na společenství zvaná Konvence a Dekadence; přichystáno už má pokračování románu. Aktuální je ovšem soubor šestnácti povídek z let 1988-1999 Hypnoskop neboli - dle záložky tohoto polygraficky pečlivého svazku - "kaleidoskop příběhů zjevených ve spánku", jež jsou "magickými průhledy do našich i jiných, podobných světů". V Hypnoskopu nesmí být nic řečeno "normálně". Kořeny slov a předložky musí být montovány do novotvarů ("odobuvnění, "zakeřená, zastromená zahrada", "slinosbíhavková fantazie", "pohled mi přitom padne na mého protiseda"). Styl musí každý stav vylíčit s extatickým kupením: "Z drsného probuzení, které bohužel přesně kolidovalo s nejnižším bodem nepříznivé křivky mé spánkové sinusoidy, mi na těle vyrazil studený pot, svým důsledkem hned dvakrát neblahý..." Musí být přítomny postavy s nezvyklými jmény: Fuxie, Ko, Alin, Iris. Každé prostředí v knize musí být nějak vymknuté. Tohle vše je autorsky možné, čtenářsky přijatelné, ale za jednoho předpokladu: vychýlenost se nemůže domnívat a spoléhat na to, že je hned také hlubokým smyslem, že stačí zajít "za zrcadlo", a tím je naraženo zřídlo tryskající skryté pravdy. Nebudeme dlouho chodit okolo horké kaše: Hypnoskop je kniha nesnesitelná. Pseudomagická, pseudointelektuální, sebezahleděná, sama sebou unešená spisba. Nic zde nebolí, nic nesmrdí. Plod krasoducha. Věra Chase je taková horší Daniela Fischerová, která si v 90. letech také začala plést "tajuplné" ornamenty s myšlenkami (viz knihy Prst, který se nikdy nedotkne a Přísudek je v této větě podmět). Jako celek povídky Hypnoskopu velmi málo sdělují, ale úporně dávají najevo, že mají ambici sdělovat hrozně moc. Autorka si vystačí sama, se svým štrikováním slov a slovíček (těch mlaskavých zdrobnělin, co v Hypnoskopu je!). Čtenáře ani příliš nepotřebuje, i když se pochopitelně - v odvěké logice artistnosti - vehementně dere o veřejnou přízeň. Tři čtyři krátká čísla ze šestnácti povídek (Můj tajný anděl, Fousatá společnice, Další z řady vánočních zasnění) díky menšímu nánosu metaforického aspiku stravitelně alespoň naznačují, oč Chase usiluje: o sdělení, jak je těžké vyjít sám se sebou a se světem, kolik strachů člověka svírá. Ještě obecnější poznámku. Nabízí se úvaha, zda magie a la Věra Chase, tak rozhojněná v dnešní české literatuře, není nejen velkým omylem, ale i pochopitelným útěkem. Čím je realita složitější, roztříštěnější, vpravdě magičtější, tím je obtížnější se jí chopit, nechat si ji přijít k tělu. "Vymýšlet si je lehčí než poznávat," namítal už v roce 1927 František Peroutka, když psal o rozmáhajícím se jevu ješitného důrazu, "s nímž nás umělec přesvědčuje o své nerealističnosti". Peroutka střízlivě a rozumně oponoval: "V umění má také platit jistý sportovní instinkt: přemáhat překážky. Ještě nikdo nevykřesal jiskru, když bil houbu houbou. Jiskry vyletují jen z předmětů tvrdých."