Chase si asi sáhla na dno sil

6. 4. 1999  Mladá fronta DNES  str. 14  Kultura  IVAN ADAMOVIČ  recenze

Věra Chase, píšící česky i anglicky, debutovala předloni sbírkou poezie Tělokresba/Bodypainting. Nedávno se pro změnu objevil autorčin románový debut - Vášeň pro broskve -, oceněný literární cenou Knižního klubu. Děj Vášně pro broskve je umístěn do imaginárního světa, jehož tři hlavní kontinenty (podle mapky připomínající naši planetu v geologicky mladším období) nesou názvy Konvence, Dekadence a Válečný ostrov. Jde o snovou kombinaci jakési budoucí antiutopie a konzervativního retrosvěta jakoby z počátku století. Kontinent Konvence je spoután mnoha pravidly, jejichž nedodržování se přísně trestá, jeho obyvatelé tráví čas nekonečnými společenskými dýchánky a žijí vlastně mnohem dekadentnějším způsobem než lidé z primitivní a špinavé Dekadence. Na Válečný ostrov se chodí bojovat vždy, když společenská nuda přesáhne únosnou mez. Snovou neskutečností tento svět připomíná prózy Jana Weisse, ale na rozdíl od jeho Domu o 1000 patrech, který byl skrytou obžalobou kapitalismu, bychom se dostali na scestí, kdybychom se u Chase pokoušeli v každém motivu hledat alegorie. Spíše než alegorii reálií dnešního světa zde nacházíme zrcadlení myšlení a pocitů samé autorky. Totéž platí i pro barokně vyzdobený styl a pod ním se poněkud utápějící příběh sledující putování hlavní hrdinky, trochu bezcitné dívky, hledající své místo ve světě a snad i lásku. Příběh zde není tím podstatným, slouží jen jako mechanismus pro přemisťování autorčina vidění reality. A to je velmi ironické a mohli bychom říci velmi ženské. Předměty nabývají organických vlastností, dopisy mluví, automobil vykřikne, když mu někdo šlápne na plyn, vše je živé, pulsující, živočišné. Cynické hrdinky bez většího vzrušení konzumují sex, propadají chvilkovým naivním láskám a hledají útočiště v lesbických vztazích. Ironie se tu setkává s nezkušeností i v jazyce, takže někdy je těžké odlišit, kdy občasné školsky kostrbaté fráze vnímat jako parodii a kdy jako neúmyslnou slabinu. Poetické a neobyčejně cílené metafory se střídají s až prostoduchým stylem dívčích deníčků, opět z velké části ironizovaným. Očividným nezdarem autorky jsou její všudypřítomné slovní hříčky: všechny fungují stejným způsobem a brzy unaví. Věra Chase si možná pro svůj ornamentální a nepříliš dějový způsob vyprávění nezvolila nejvhodnější formu. V žánru povídky by zřejmě dosáhla výraznějšího efektu - beztak se román rozpadá do drobných epizod a delší čtení klade příliš velký odpor. Zdá se, že v tomto směru autorka sáhla na dno svých současných sil.