Výchova spisovatelek v Čechách

15. 4. 2000  Lidové noviny  str. 25  Eva Prchalová

Portréty šesti mladých žen, které si jako zaměstnání zvolily psaní knih

TÉMA
Píší hlavně pro sebe. A především pro všechny. Šestice mladých žen, která se pustila do zápasu s nedůvěřivou čtenářskou veřejností. Některé pojaly svůj boj komplexně pečlivě a neúnavně pracují na image, popularitě - , jiné se cudně skrývají za pseudonymy. Všechny ale získaly pocit, že mohou (a mají) mluvit nahlas.

Následující řádky nechtějí podat reprezentativní přehled nejmladší generace českých literátek. Chtějí jen nechat nahlédnou do způsobu myšlení některých z nich a do jejich představ o tom, co je (a není) literatura.

BARBARA NESVADBOVÁ (1975)
Pražská rodačka vydala svou první knihu Řízkaři roku 1998 v nakladatelství Motto. Jsou to povídky o mužích, ženách a o tom, co se může stát, když se potkají. O rok později vydala ve stejném nakladatelství volné pokračování knihy s názvem Bestiář. Své povídky publikuje také v české mutaci časopisu Playboy, v německé, švýcarské a anglické verzi Cosmopolitanu. V současné době studuje na pražské fakultě sociálních věd masovou komunikaci, s režisérkou Juditou Křížovou připravuje televizní talk show, zabývá se mediálními analýzami a působí jako redakční konzultantka časopisu Xantypa. "Spisovatelkou jsem nikdy být nechtěla. Označit někoho za spisovatele je velmi vágní. Já sama se tak titulovat netroufám. Domnívám se, že pak bych musela psát s mnohem větší zodpovědností. Čtenářský zájem, který moje knížky vyvolávají, zřejmě reflektuje atmosféru dnešního světa. Sama jsem ještě neodhalila důvod, proč jsou ve veřejných knihovnách na Bestiář seznamy. Možná všichni na tomto světě zažíváme do jisté míry stejné historky, a tak se čtenáři s mými příběhy identifikují. Úspěch je samozřejmě příjemný. Nicméně nese s sebou i pár negativních aspektů, z nichž nejzávažnějším (když vynechám jistou ztrátu soukromí - ale sám sobě osudu strůjcem) je bezesporu očekávání. Nerada bych své čtenáře zklamala. Jistěže toužím psát věci, které vyvolávají porozumění. Raduji se z dopisů od paní z domova důchodců, která tvrdí, že se skrze mé knížky vrátila do svého mládí. Těší mne, když mne někdo přirovná k Sagance nebo k M. Durasové. Jenže takové reakce mne nutí k mnohem většímu zamyšlení než komentář, že píšu konzumní, snobské blbosti. Kladné reakce jsou mnohem více zavazující." Spousta lidí je neochvějně přesvědčena o tom, že Barbařiny knihy jsou autobiografické, ztotožňují hrdinku příběhů se samotnou autorkou. Možná i to je klíč k úspěchu - dnešní čtenář touží být voyeur, který beztrestně odhrnuje záclonu na cizím okně a vzrušeně pozoruje intimní život cizího člověka. "Domnívám se, že každý spisovatel píše o sobě, nebo lépe řečeno, `ze sebe´. I spisovatel pohádek používá svoji fantazii, své příběhy a své sny. Cokoliv, co napíšu, o mně něco vypovídá. Samozřejmě, že jsem nezažila všechno, co jsem popsala. To už bych dávno byla zavřená na oddělení v Bohnicích. Fabuluji, kradu historky svých kamarádů i svoje. Hrdinka mých knížek Karla si většinou odžívá i příběhy, které bych si já v reálném životě snad ani odžít nechtěla. Mé příběhy jsou o lásce. Na jedné straně se můžeme shodnout, že láska je banální cit, k racionální existenci vesměs nepotřebný. Na straně druhé láska determinuje veškeré naše konání. Možná jsem při komentování intimity, sexu, emocí občas nekontrolovatelně otevřená. Je to dáno mojí výchovou. U nás doma bylo vždy vše normální, mohla jsem se zeptat na jakoukoliv pitomost. Tělo, pocity, reakce - nic z toho nebylo v mé výchově tabu. Psát nebo mluvit o sexu je pro mne přirozené. Mnohem složitějším tématem je pro mne víra. A smrt. Ano, smrt - to je asi to jediné, co je v dnešní době skutečné tabu. Smrtí, na rozdíl od sexu, se neprodávají ani auta, ani politici. Jsem zvědava, jak a kdy itento strach kreativci z reklamních agentur překonají. V současné době mám rozepsanou třetí knihu, bude se jmenovat Život nanečisto. Měla bych ji během měsíce dokončit. Ještě třicet stránek - aby se to dalo svázat. V lecčems bude stejná, v lecčems jiná. Zřejmě bude více o hledání sebe sama než o hledání ideálního protějšku. Moje kamarádka Markétka mi po přečtení prvních padesáti stránek vyčítala, že tenhle text je smutnější, nostalgičtější a pesimističtější než byly ty předchozí. Měla pravdu. A protože jsem opravdu přesvědčena, že spisovatelé píší takzvaně o sobě, bude tento text o tom, jak vnímám svět a okolí právě teď. Nebude optimistický. Stárnu. Zážitků už bylo příliš mnoho. Naivita je v háji.

SIMONA MONIOVÁ (1967)
Brněnská autorka, která v letošním roce vydává svou šestou knihu. Její romány jsou určeny především ženám. I když, jak sama říká, má i své mužské čtenáře. Píše o lásce, o jejím nedostatku, o potřebě porozumění. Simona žije poklidným rodinným životem, je vdaná, má dva syny a kouzlo osobnosti. Vystřídala již různá zaměstnání, ale dnes si dopřává vysněný komfort spisovatelské profese. "Ostýchám se pojmenovat se jako spisovatelka. Říkám o sobě, že jsem autorka ženské literatury. To mi připadá příhodnější. Vím, že to, co píšu, není žádná krásná literatura, žádný Dostojevskij. Ale snažím se, aby každá kniha byla po literární i řemeslné stránce co nejlépe odvedená. Chci také, aby děj byl splavný, dynamický. Aby mi čtenářka důvěřovala a aby se mi podařilo vtáhnout ji dostatečně do děje. Toužím ji pobavit, chci aby se odreagovala a zapomněla na své starosti. Asi bych to neměla říkat, ale to, co píšu, není přesně to, co bych si sama přála přečíst. Mám své oblíbené autory, ke kterým se stále vracím. Je to např. Updike, Irwing... Psaní je má práce, kterou mám ráda. Je to promyšlený, racionální proces. Nenechávám se také příliš unášet svými emocemi - tenhle druh literatury potřebuje něco jiného a můj čtenář něco jiného očekává. Nechci ho zklamat. Svou první knihu Osud mě má rád vydala autorka v roce 1997. Kniha si své čtenářky našla rychle. Z prvních pokusů je cítit snaha naplnit představu nakladatele a jeho desatera o prodejnosti - jsou opatřené nezbytným happy endem. S nabývající autorskou jistotou přichází i osobitost. Jde o stále týž žánr: Moniová je ale cyničtější, ironičtější. V jejích knihách je nyní místo i pro satiru a ironii. Od roku 1997 píše dvě knihy ročně, a to je v českých poměrech výjimečná produktivita. Ve shora zmíněném roce vyšla Milostná strategie (Petra). O rok později byly vydány knihy Zítra vyjde slunce (Petra) a Krotitelka snů (Petrov). Loni to byla Poslední extáze (Petra) a letos v dubnu vyjde její poslední kniha Roznesu tě na kopytech (ROD). Sama říká, že je teprve na začátku cesty. "Když jsem začínala psát, nebyla jsem si úplně jistá, jestli jde o talent, nebo grafomanii. Mám přebujelou fantazii: v momentě, kdy dopisuji jednu knihu, dělám si již poznámky k té další. Věnuji se hlavně jednotlivým postavám - nesnáším, když jejich obrysy splývají. Autobiografii v mých knihách takřka nenaleznete. To, co je v nich opravdu osobní, je spíše nějaký pocit, názor na život. Jsem racionální typ a nevěřím, že by nás čekalo ještě něco jiného, než co si prožijeme teď. S tím žiji a odráží se to i v mých příbězích

KATEŘINA RUDČENKOVÁ (1976)
Své verše tato pražská rodačka publikuje od roku 1998, mimo jiné v Literárních novinách a Psím vínu. V loňském roce absolvovala Konzervatoř Jaroslava Ježka a debutovala básnickou sbírkou Ludwig (Edice současné české poezie). Vydání další sbírky se chystá na rok 2001. "Nepamatuji se, že by existoval nějaký konkrétní impuls, kvůli kterému jsem se rozhodla psát. V dětství to byla zábava, například agitační říkanky proti kouření. V pubertě se z toho stala nutnost - připadala jsem si osamělá, nepochopená a psaní byl jediný způsob, jak se s tím vyrovnat. A teď je to prostě životní potřeba. Myslím, že moje psaní je intuitivní, ale nějaký malý racionální kalkul je asi vždy přítomný. Vycházím z pocitů, které prožívám. Když to není prožité, tak je to nanic. Je ale také potřeba ty věci dokázat zobecnit, aby byly přenosné. To je ta chvíle, kdy myslím i na čtenáře. V rozhovoru, který vyšel nedávno v literárním obtýdeníku Tvar, Kateřina uvedla, že by byla raději básníkem než básnířkou - prý jí to připadá důstojnější. Sama se v básních často stylizuje do mužského rodu. "Dlouho jsem si myslela, že být ženou (píšící ženou) je určité omezení, nebo dokonce jakási újma. Vyplývalo to možná i z toho, že jsem byla sama vždycky trochu zaujatá vůči ženské literatuře. Moji favorité - Blatný, Holan, Orten - byli samí muži. Říkala jsem si, že jenom oni mohou být mocní. Poslední dobou mi dochází, že to tak být nemusí. Všechno záleží na stavu duše a ten se mění. Když jsem psala ,Ludwiga`, zažívala jsem pocit bezvýchodnosti, marnosti, a dnes už všechno vnímám mnohem pozitivněji." Kromě básní Kateřina napsala i několik rozsáhlejších povídek, pokouší se i o divadelní kusy, píše recenze do Literárních novin. "Myslím, že vnějšími znaky mého života se nijak neliším od toho, jak žijí ostatní lidé. Mám ráda město, civilizaci a její vymoženosti. Netoužím po jiné, ztracené době. Ráda se rovněž vracím k tomu, co jsem už napsala. Jsem k sobě docela shovívavá, ale když stojím v knihkupectví a vidím tam svoji knížku, cítím se pokaždé trochu divně. Připadá mi absurdní, že zrovna u sebe bych měla hledat nějakou odpověď. Představuji si ty cizí lidi, kteří si v ní čtou, a toužím vědět, co tam vidí. Jak to vnímají a chápou. Jestli mám nějaké přání? Abych nemusela pracovat (za každou cenu vydělávat peníze) a mohla v klidu, nerušeně psát."

SABRINA KARASOVÁ (1970)
Pochází z Mostu, studovala ekonomii v Karlových Varech a poté francouzštinu a češtinu na FF UK v v Praze. Sedm let se živila jako průvodkyně a dnes je šéfredaktorkou Cosmopolitanu. Doposud jí vyšly čtyři knihy povídek Moře modré (Pražská imaginace, 1990), Satyriáda (Protis, 1992), S: Modrý iOna (Triton, 1995), Zvíře, které sní (Triton, 1996). Letos vyjde, opět v nakladatelství Triton, poslední sbírka próz Bílý pes. "Psaní je pro mě jediný prostředek, jak poznávat lidi, jak porozumět sobě i jim. Když skládám slova vedle sebe, jsem nucena uvědomovat si souvislosti a věci, nad kterými bych normálně nepřemýšlela. Psaní je boj o poznání, výzva sobě samé a taky způsob vyrovnávání toho, jak žiji, a toho, jak bych chtěla žít. Můj život, moje práce a psaní - to jsou dva naprosto odlišné světy, které do sebe, v mém případě, neprosakují. Schopnost psát, to není něco stálého... člověk nikdy neví, jestli to zítra půjde. Nejsem si tím nikdy jistá. Pracuji, vrším jednu povinnost na druhou a snažím se tím přehlušit některé nepříjemné skutečnosti, a když se zastavím, dožene mě to vždycky ke psaní. Samozřejmě ovládám jakési řemeslné postupy, které by mi umožňovaly do alelujá urputně generovat nějaké texty, ovšem takové psaní, ač by možná dopadlo vtipně, zaumně, slavně a okrasně, by bylo pro mě hluché, a tedy k ničemu. Své zkušenosti Sabrina Karasová zpracovává do tvarů, které připomínají snové, zdánlivě nelogické obrazy. "Já věřím na intuitivní psaní a všechno vždy napíšu najednou, v ten daný okamžik. Zdá se mi, že jedině tak to může být autentické. Autorský záměr, stylizace... to u mě nehraje skoro žádnou roli. Při psaní nemyslím na čtenáře, nesměřuji to na něj a vlastně mě v tu chvíli ani nenapadá, že by to mohl číst někdo jiný než já. Neusiluji o široký okruh čtenářů, nesleduji prodejnost, netoužím prosadit se."

VĚRA CHASE (1970)
Žije v Praze, ale pravidelně podniká cesty do zahraničí. Vystudovala překladatelství-tlumočnictví na FF UK. Za poslední dekádu sbírala zkušenosti v nejrůznějších zaměstnáních, průběžně se věnuje překladům a okrajově též novinářské a redakční činnosti. Píše od dětství. Doposud vydala čtyři knihy. Mezi nimi i dvě dvojjazyčné - sbírku básní a povídek Tělokresba/Bodypainting (Protis, 1997) a sbírku básní Bobule, vydanou v Indii, kde působila čtvrt roku za podpory UNESCO. Obě knihy jsou psány v češtině i v angličtině. "Báseň vzniká v tom jazyce, ve kterém zrovna přemýšlím nebo ve kterém tu danou atmosféru lépe cítím. Když je to lyrické, tak to napíšu většinou v češtině. Je to náladovější jazyk. Angličtina je epičtější. A potom píšu anglicky taky proto, že bych ráda ,komunikovala` s větším okruhem čtenářů. Bohužel vím, jak to s překlady chodí, tak dávám přednost vlastnímu vyjádření." Další kniha, za kterou v roce 1997 dostala Literární cenu, vyšla o rok později v Knižním klubu. Je to román Vášeň pro broskve. "Broskve jsou dobrý a chlupatý. Je to šťavnatý plod, který má sladkou chuť, ale zároveň vám dělá takové zvláštní věci na patře. Jsou vlastně trochu pichlavé až nepříjemné. Mají v sobě obojí, jsou prostě realistické... V té mojí knize je to taky tak. Jsou v ní dva světy - konvence a dekadence. Ten protiklad je důležitý. Životní pozitiva jsou určitě lépe rozpoznatelná na pozadí negativ. Myslím, že se čtenáři nepokouším vnucovat nějaký svůj životní pocit. Snažím se malovat fiktivní místa, která si každý může zařídit po svém a nějak prožít - každý se svým vlastním koncem. Vidím se jako stavitel rekreačních budoárů, do kterých si každý donese vlastní koberec a květiny, a pak se v nich ,po svém` vyválí. Dříve jsem psala živelně a příběh se rodil okamžik od okamžiku. Jenomže potom s tím bylo tolik práce a tolik přepisování. Ta kniha vznikala pět let. Teď píšu pokračování ,Vášně` a postupuji už úplně jinak. Mám vypracovaný graf, takovou konstrukci, a té se snažím držet. Ale kniha není jen text. Je to obálka, ilustrace, typ papíru a písma. Je to balíček. U každé knihy mám naprosto jasnou představu o tom, jak by měla vypadat. Pokud bych se s nakladatelem nemohla dohodnout, určitě bych od publikace upustila." Její poslední kniha je sbírka povídek Hypnoskop (Prostor, 1999). Jsou to silně fabulované povídky s fantastickými prvky, stylově blízké jejímu románu. Po vydání Hypnoskopu jsem o sobě začala dost pochybovat, protože reakce v tisku byly spíše negativní. Říkala jsem si, že k sobě musím být kritická, a než psát špatně, tak radši vůbec. Jednou v noci jsem měla právě takovéhle pochybnosti, a tak jsem si ve své knize začala číst. Musím říct - ať to zní, jak chce legračně - že jsem se pobavila. V té chvíli jsem se rozhodla, že budu psát dál. Ono je to i o způsobu života. Mně to psaní připadá čistý. Nedělám nic proti své vůli, nepodporuji systém, který mi připadá dost odporný. Kdybych se zařadila, musela bych si vyčítat, že jsem se stala součástí něčeho, co kritizuji. Já jsem spokojená, ale bohužel mi nepřipadá, že by tady byli lidi šťastní - někde asi bude problém... Určitě by to šlo všechno líp. Psaní je vlastně takový boj proti určitému způsobu myšlení a fungování."

VĚRA ROSÍ (1976)
Pochází z Brna, kde také studuje na filozofické fakultě bohemistiku a germanistiku. Publikuje básně a recenze v časopisech Host, Weles, Tvar. V loňském roce vydala svou první básnickou sbírku Holý bílý kmen (Weles - Host). "Verše jsem začala psát na gymnáziu, ale to se snad ještě nedá mluvit o nějaké poezii. Já jsem byla vychovávaná k tomu, že nějaké city snad ani nemají být. Natož básničky, kdepak. Říkala jsem si, že je to tak asi správné, tak jsem poezii raději moc nečetla. Jenomže zároveň jsem pociťovala potřebu se vyjadřovat psaním a kupodivu právě tou poezií. Byla to taková ,schizofrenie`. Když píšu, tak nemyslím na čtenáře, ale on je nakonec každý text vlastně promluva. Když je báseň hotová, zatoužím po tom, aby se k někomu dostala. Jestli se dá při psaní mluvit o nějakých ambicích? Ta otázka mi připomíná větu z Tarkovského filmu Stalker: ,Píšu, abych ostatním lidem dokázal, že nejsem úplná nula.` Kdo neumí žít, píše. Je to určitá kompenzace..." Patří k brněnským básníkům "královopolského okruhu" (Petr Hrbáč, Vít Slíva, Robert Fajkus). Podle jejích slov je pro jejich texty podstatný čas, určitý okamžik, který je zasáhl a který se snaží uchopit... "Psát básně, to byla nejdřív potřeba něco říct, a přitom nebylo komu. Dlouho jsem nevěděla, jestli to má ještě nějaký jiný smysl než jako vnitřní deník. Změnilo se to až v momentě, kdy jsem se seznámila s jinými básníky a uvědomila si, že třeba píší z podobného důvodu a z podobných pocitů. Najednou jsem to začala brát ještě jinak než jako soukromý zápisek. Pochopila jsem, že psaní je vlastně určitý způsob reálné komunikace. Nemyslím si, že bych v některé jiné době mohla žít lépe. Necítím žádnou diskriminaci, ani jako autorka. Naopak mi vadí, když si některé ženy myslí, že by měly mít určité výhody jenom proto, že jsou ženy. Jistě, mnohé aspekty doby mi přirozeně vadí. Ale názory, že knihy jako takové zaniknou, protože všechno bude na internetu, že básníci budou psát pro internet, jinak to nebude nikoho zajímat - tomu nevěřím. Od autorů takových výroků mi to připadá především jako provokace."