Psaní je baví. Žít se z toho ale nedá

19. 8. 2003  iDNES.cz  str. 0  Literatura / Revue  Alice Horáčková

Renata Kalenská: Nechci psát jen pro ženy

Některým není ani dvacet, jiné jsou na prahu třicítky. Liší se úspěchem, mírou slávy a počtem čtenářů, tématy, temperamentem i plány. Jsou mladé a nadějné a teprve na začátku své literární dráhy. Cesty k vydání první knížky byly různé.Petra Hůlová a Natálie Kocábová zkusily oslovit svým rukopisem renomované nakladatele - a obě uspěly.Vilma Kadlečková-Klímová obesílala svými texty soutěže sci-fi, básnířce Kateřině Rudčenkové pomohl její učitel z konzervatoře, který zakládal nakladatelství. Jiná básnířka, Pavla Šuranská, přinesla ukázat rukopis knihkupci, který měl výborný přehled o titulech. Za nějakou dobu i on založil nakladatelství a její básně vydal. Novinářka Renata Kalenská poslala nakladatelce Romaně Přidalové e-mailem dvě své povídky a ta jí večer obratem volala, že má zájem.Ohnout hřbet?Věra Chase se zdráhala sama oslovovat nakladatele, publikovala v několika periodikách, až ji "objevil" redaktor Jindřich Jůzl, který ji doporučil do nakladatelství Protis. Poradil jí, aby se přihlásila do soutěže Knižního klubu, kterou vyhrála. "No a pak jsem byla taková poloznámá novicka literatury a nějaké nabídky jsem měla. Celkem mi tedy bez velkého vtírání vyšlo pět knížek. Jak to bude s tou další a jestli tentokrát budu muset ohnout hřbet, to opravdu netuším," říká Chase. Nicméně od vydání knihy k jejímu prosazení na trhu je dlouhá cesta. Překvapivý prodejní úspěch čtenářsky náročné prvotiny Petry Hůlové, která za jedenáct měsíců prodala dvanáct tisíc výtisků, je spíše výjimkou než pravidlem. Běžné náklady nových prozaiků činí tisíc výtisků, honoráře se pohybují kolem osmi procent z prodaného výtisku. "Když mi bylo devět, věděla jsem, že nikdy nechci dělat nic jiného než psát knihy. Když mi bylo osmnáct, došlo mi, že to má trapný háček: nikdy se tím neuživím, pokud nebudu psát buď na kšeft, nebo anglicky, nebo nejlépe anglicky na kšeft... Což asi nebudu. Takže od té doby obcházím tu kaši v různě širokých kruzích," líčí Kadlečková-Klímová, která vystudovala knihovnictví, pracovala jako redaktorka, studovala zahradní architekturu, nyní se přiživuje překládáním a přemýšlí, jak se stát rentiérkou.Poezie jako dobročinnostPokud jsou honoráře za prózu nízké, s poezií je to ještě horší. Což se odvíjí od čtenářského zájmu: prodeje se tu namísto v tisících pohybují ve stovkách. "O výdělcích v Česku bych vůbec nemluvila, to ještě bude trvat, než budou autorská čtení placená jako v zahraničí tak, aby z nich autoři vyžili.V Čechách jsou to zatím stále převážně dobročinné večery," říká Kateřina Rudčenková. Její dvě básnické sbírky vyšly v nákladu 350 výtisků. Díky překladu Christy Rothmeierové se dostala do Rakouska a Německa, kde se za autorské čtení platí kolem pěti tisíc korun. Letos získala v Německu prestižní literární cenu. "Umožnila by mi minimálně rok nepracovat. Bohužel tyhle výdělky jsou nárazové náhody."Další alternativou jsou tvůrčí stipendia v zahraničí. Díky nim Rudčenková napsala převážnou část své chystané knihy povídek a už se poohlíží po dalším zahraničním pobytu. Pracuje jako jazyková korektorka ve Zdravotnických novinách a uznává, že při práci se moc psát nedá.Dlouhý čas čekáníJe to paradox většiny českých autorů a autorek - na literaturu si musí vydělávat jinými činnostmi. "Z velké části je literatura samo-sponzorovanou aktivitou," shrnuje Věra Chase.Jiné by si psaním ani vydělávat nechtěly. "Když člověk nemá prioritu publikovat, ale psát, čekání i po dobu několika let na nakladatele a na finance potřebné pro vydání mu nedělají problém," spokojeně říká básnířka Diana Tuyet-Lan Nguyen, kterou baví práce u Diecézní charity v Brně.

Sedm mladých, nadaných

VILMA KADLEČKOVÁ-KLÍMOVÁ (1971)
I když je oceňovanou autorkou literatury sci-fi, všechny její příběhy směřují k psychologickému románu. Za první román Na pomezí Eternaalu (1990) získala Cenu Karla Čapka, stejně jako za další román Stavitelé věží (1993). "Teď píšu dlouhý román Jantarové oči, a to je opravdová sci-fi: jsou tam mimozemšťani, rakety, nové technologie. Jenže ve skutečnosti je to příběh o náboženském fundamentalismu a ovládání lidí prostřednictvím pocitu viny, o moci, o Bohu a lidských obětech, o zločinu spáchaném pouhou nerozhodností - a také o jednom muži a jeho naprosto zoufalém boji o víc než o život," říká. "Musí to být sci-fi, protože mě nenapadá lepší způsob, jak tuhle věc sdělit. Ovšem neznamená to, že chci psát sci-fi za každou cenu."

PETRA HŮLOVÁ (1979) 
Studentka mongolistiky a kulturologie byla objevem loňského roku díky stylisticky a obsahově podmanivému debutu o mongolských ženách Paměť mojí babičce. Letos je Hůlová nominována na Ortenovu cenu. Nenadálý zájem je však autorce spíše na obtíž. "Je to další balvan, který za sebou táhnete - někdy při rozhovorech jako bych ztrácela nad sebou kontrolu. Jsem někde, kde ani nechci být, a dělám něco jiného, než co vnitřně cítím a musím," řekla Hůlová na jaře. Možná proto si v květnu osobně nepřišla pro cenu Magnesia Litera.

NATÁLIE KOCÁBOVÁ (1984)
Kocábová je čerstvou absolventkou gymnázia a autorkou básnické sbírky Slyšíš mě? (2002), novely Monarcha Absint (2003) a ještě nevydaného, leč dopsaného románu o škole sebevrahů Schola alternativa. Do literatury vstoupila se známým jménem - už na obálce prvotiny se charakterizovala jako "populární zpěvačka a herečka, dcera slavného otce". Píše od dvanácti let, je také zpěvačkou. V patnácti vydala hudební nahrávku Fly Apple Pie, později hrála v muzikálu Starci na chmelu. Obě její vydané knihy se objevily v nominacích na Ortenovu cenu, ani na čtenářský zájem si Kocábová nemůže stěžovat: novely se prodalo přes 2000 výtisků.

KATEŘINA RUDČENKOVÁ (1976)
Jedna z nejosobitějších českých básnířek. Říká: "Začala jsem psát v pubertě z touhy nějak se vyjádřit, zachytit a uspořádat své myšlenky a pocity. Dodnes je to pro mě hlavní způsob, jak se vyrovnávám se skutečností." Má za sebou studia na České zemědělské univerzitě a Konzervatoři Jaroslava Ježka. Vydala dvě sbírky poezie - Ludwig (1999) a Není nutné, abyste mě navštěvoval (2001), která byla přeložena do němčiny. Kateřina Rudčenková za ni získala Hubert Burda-Preis udělovanou mladým východoevropským básníkům. Na konci roku by jí měly vyjít povídky.

DIANA TUYET-LAN NGUYEN (1978)
Původem Polka se slovensko-vietnamskými rodiči je pozoruhodnou tváří současné poezie. "Pro mě je poezie takovou samozřejmostí, že si život bez ní nedokážu ani představit. Je to stejné jako s dýcháním." Absolventka bratislavské univerzity, která pro slovenskou televizi moderovala ekumenický magazín, svou první knížku Čiary života vydala v osmnácti letech, následovalo Rozkrídlenie a nakonec před dvěma roky přišla se třetí sbírkou, Liana času. Její první kniha v češtině s názvem Čtyřjedinost čeká na vydání. 

PAVLA ŠURANSKÁ (1982)
Studentka Konzervatoře a ladičské školy patří k nejmladší generaci českých básníků. Nevidomá autorka žila od čtyř let v internátech, ve třinácti letech objevila poezii, v osmnácti letech jí vyšla sbírka nazvaná Básně. Následovala ji kniha Tvar jiného ticha, která čekala na vydání dlouhých pět let. "Nepokoušela bych se knihu vydat, kdyby s tím nakladatel nepřišel sám. Dnes si říkám, že jsem to neměla dělat, ale už je pozdě," říká spisovatelka, z jejího vzpomínání je však cítit trochu lítosti. Pavla Šuranská už totiž nechce nic dalšího psát, hluboký vnitřní zážitek ze setkání s poezií vyprchal. "Nepíšu už pět let, psaní mě přestalo naplňovat."

VĚRA CHASE (1970) 
Je autorkou pěti knih, psát toužila od dětství. "Přemýšlela jsem o smrtelnosti, která mě děsila, a říkala jsem si, že bych chtěla zanechat nějaký otisk, který tu přetrvá staletí. Rozhodla jsem se zkusit spisovatelství." Věra Chase se střídavě věnuje poezii a próze. Debutovala dvojjazyčným svazkem veršů a několika drobných prozaických textů Tělokresba, který následovala sbírka v deskách z indického ručního papíru Bobule. Vyšla v Indii, kde Chase působila čtvrt roku za podpory UNESCO. Za imaginativní román Vášeň pro broskve získala Literární cenu Knižního klubu. O rok později vydala soubor šestnácti povídek Hypnoskop, předloni reflexivní verše v próze nazvané Štáva.
Renata Kalenská: Nechci psát jen pro ženyRenata Kalenská (1974) je profesí novinářka, ale pokouší se najít své místo i v literatuře. Ve své prvotině Vybledlo, kterou vydalo nakladatelství Motto, píše o mladých hrdinkách, které se potácejí životem a hledají zakotvení, místo je blíže neurčeno. Od března se její knížky prodalo tisíc výtisků.
Jste známá především jako "ostrá" novinářka a publicistka. Co vás od politiky přivedlo k beletrii?Vlastně jsem svoje povídky začala psát jen tak sama pro sebe. Těžko se popisuje důvod. Prostě to bylo nutkání. Pak jsem je dala přečíst jedné známé, která se zabývá literaturou, a po její nadšené reakci jsem si řekla, že půjdu s kůží na trh. Mimochodem k té reakci - tato kritička se s hrdinkou natolik ztotožnila, že se šla mimo jiné hrozně opít. Jsem kritizována za nadměrnou spotřebu alkoholu na každé stránce a uznávám, že je to přesně tak. V mých povídkách se pije.Vycházíte v knize z vlastních pocitů?Některé pocity jsou samozřejmě i moje, nikoli však všechny. A rozhodně v mé knize nenajdete příběh, který bych si odžila já sama. S tím bych čtenáře neobtěžovala. Vlastně jsem to jednou zkusila - popsala jsem rozchod s přítelem a kritička, kterou jsem použila jako lakmusovej papírek, mi řekla: "Tohle teda zahoď, tvoje story nikoho nezajímaj."
Recenze na vaši prvotinu nebyly příliš pochvalné. Jsou pro vás ohlasy směrodatné a neodradily vás od dalšího psaní?Eufemisticky řečeno, recenze na Vybledlo nebyly pochvalné. Spíš bych to řekla na rovinu - kritika mě příšerně ztrhala. Já jsem se u toho bavila, ale problém byl, že mi to nikdo nevěřil. Okolí si myslelo, že předstírám. Nevím proč. Nechápu, jak se může autor urazit na literárního kritika za to, že se mu jeho výplody nelíbí. Nebo mu dokonce vrazit facku. Já se smála. Asi v tom velkou roli sehrála i skutečnost, že dostávám velmi vulgární a zlé reakce na rozhovory s politiky publikované v Lidových novinách. To má pak člověk hroší kůži. Moji známí v drtivé většině reagovali pozitivně. Ale to víte, ne každý přizná barvu. Nejvíc mě pobavila reakce mé babičky: "No... Renatko, je to pěkný. Ale proč je to samej orgasmus?"Myslíte, že se autorky prosazují v literatuře obtížněji než muži? Že mají jiná témata a jiné čtenářské publikum?Těžko říct, kdo to má lehčí. Zda muži, či ženy. Já bych se odvážila říct, že ženy. Ale to je na dlouhou úvahu. Prostě když přijdu do knihkupectví, mám pocit, že ženská literatura u nás kvete. Samozřejmě na tom má lví podíl třeba Halina Pawlowská. Na druhou stranu, pořád tak úplně nevím, co si mám myslet o termínu ženská literatura. Pro mě má docela pejorativní nádech. Mně nejvíc lichotí, když mi přijde dopis od nějakého muže, kterého Vybledlo zaujalo. Nechci psát jen pro ženy.