Spisovatel Čechura měl problémy i s Fíkem

12. 2. 1997  Zemské noviny  str. 5  Kultura  JAKUB LEDERER

Komunisty zakazovaný autor vzpomíná na nedávnou minulost.

Rudolf Čechura (1931) působil jako učitel a ředitel základní školy, v roce 1960 nastoupil na redaktorské místo do Československého rozhlasu. O dva roky později přešel do časopisu Věda a technika, odkud byl propuštěn v roce 1972. Od té doby má svobodné spisovatelské povolání. Jeho literární prvotinou byla detektivka Nikdo nemá alibi, následovaly knihy Abeceda důvtipu, Pavián mezi lidmi, Dr. Holmes v Čechách. Nicméně jeho nejznámější prací zůstává nesmrtelná večerníčková postava Maxipes Fík... V 80. letech však Čechura napsal i společensky závažný román Šperhák, který v tehdejší atmosféře nemohl vyjít.

Za svoji zatím poslední knihu Šperhák jste v minulém roce obdržel ocenění v podobě Literární ceny udílené pražským Knižním klubem. Jaká byla cesta tohoto, pro někoho až příliš pravdivého, románu?

»Musím přiznat, že docela složitá. Šperhák jsem začal psát už dlouho před revolucí, ale příliš jsem s tím nespěchal, protože mi bylo předem jasné, že to nemůže vyjít. S převratem jsem moc nepočítal, spíš jsem byl přesvědčen, že se ho ani nedožiju. Naštěstí se tak stalo, ale já jsem neměl knížku stále dokončenou. S vydáním jsem počkal až do té doby, dokud se situace trochu nezklidnila. Po revoluci totiž lidé spíše sledovali televizi nebo přicházeli na chuť exilové literatuře a neměli čas na četbu "normálních" knížek. Po nějakém čase jsem tedy odnesl svůj rukopis Šperháku do nakladatelství Český spisovatel a tam mi ho při stěhování ztratili. Nejdřív jsem byl pěkně naštvaný, ale pak se ukázalo, že všechno zlé je i k něčemu dobré. Měl jsem samozřejmě kopie, a tak jsem je odnesl do Knižního klubu, který v té době náhodou vyhlašoval soutěž o Literární cenu, a já jsem náhodou zvítězil.«

Dokážete čerpat inspiraci v současné uspěchané době?

Já zastávám ten názor, že psát takzvané současné věci je s prominutím hovadina, protože každý člověk, když vidí skutečnost tak, jak právě je, nebývá příliš nadšený. Až po nějaké době si začne vyjasňovat některé souvislosti a chápe to mnohem kladněji. K psaní o současnosti se právě uchylovali takoví ti normalizační autoři a bylo to podle mě dost trapný.«

Zastáváte stejný názor například i u scénářů pro televizi?

»Tam je situace trochu odlišná. Například takový Maxipes Fík byl v podstatě jediný můj text, který měl u komunistů šanci projít. Ale přesto, že se to nezdá, byly i s tímto bezelstným zvířetem problémy. I jeho musela kádrovat komise a i jeho rošťárny dokázaly rozčílit některé členy schvalovací komise.«